Čtvrtý věk

Poslední roky se objevuje množství knih, filmů, televizních pořadů i novinových editorialů, které se snaží předpovědět, jak by mohla vypadat budoucnost lidstva v éře umělé inteligence. Ještě donedávna byla umělá inteligence považována převážně za téma science fiction, dnes je však zřejmé, že stojíme na prahu inovací, jako jsou autonomní automobily, které se brzy stanou běžnou součástí našeho života.

Jak popisuje autor Byron Reese, svět automatizace bude představovat seismický zlom v lidských dějinách, srovnatelný s vynálezem kola. Vstoupíme do Čtvrtého věku. To pochopitelně vyvolává značné obavy z toho, jak se změní život lidí.

Reese také popisuje různé myšlenkové směry, které se liší v tom, nakolik může být umělá inteligence pro lidstvo katastrofální, nebo naopak prospěšná. Nikdo si samozřejmě nemůže nárokovat roli věštce s jasnou vizí budoucnosti, můžeme však lépe porozumět filozofickým východiskům, která stojí za dnešními spekulacemi, varováními a panickými editorialy.

V těchto úryvcích se dozvíte, které vynálezy definovaly první tři věky lidských dějin, jak Platón stále ovlivňuje současné debaty a jaký je rozdíl mezi „silnou“ a „slabou“ umělou inteligencí.

Na lidské dějiny se můžeme dívat z různých úhlů a rozdělovat je do období podle rozličných kritérií. Jedním z nich je zaměření na inovace a technologie. Z tohoto hlediska můžeme historii rozdělit do tří klíčových období neboli věků, přičemž první dva sahají až do pravěku.

První věk je vymezen vynálezy ohně a jazyka. Předpokládá se, že začal přibližně před sto tisíci lety, kdy lidé žili jako lovci a sběrači. Ovládnutí ohně znamenalo pro lidstvo zásadní zlom. Nejenže nám poskytovalo světlo a teplo, ale také zvyšovalo naši bezpečnost. Ještě důležitější však bylo, že nám umožnilo vařit jídlo.

Proč bylo vaření tak zásadní? Protože náš mozek spotřebuje zhruba 20 procent veškerého kalorického příjmu, vaření dalo jeho evoluci obrovský impuls. Umožnilo nám jíst širší škálu potravin a přijímat mnohem více kalorií. Díky vaření jsme dokázali rozkládat škroby a celulózu, které dříve činily mnoho druhů zeleniny nestravitelnými. Oheň také pomáhal rozkládat tvrdé bílkoviny, takže byly snadněji kousatelné a zároveň mnohem chutnější.

Před ovládnutím ohně jsme měli přibližně stejný počet neuronů jako gorily nebo šimpanzi. Po jeho zvládnutí se tento počet zhruba ztrojnásobil.

Druhým klíčovým technologickým pokrokem Prvního věku byl jazyk, který nám umožnil sdělovat složitější myšlenky a abstraktní koncepty. Jakmile jsme začali tímto způsobem předávat informace, dokázali jsme lépe spolupracovat a rozvíjet svou představivost. Zrodila se schopnost vyprávět příběhy. Díky nim jsme mohli konečně vyjádřit svůj vnitřní svět pomocí slov a symbolů a spojovat různé myšlenky tak, abychom si dokázali představit nové a vzrušující podoby budoucnosti.

S jistotou nevíme, jak zněly nejstarší jazyky, můžeme však vycházet z pozdějších jazyků a pokusit se odhadnout, co jim mohlo předcházet. Někteří teoretici se domnívají, že dnešních přibližně 445 jazyků, včetně angličtiny, ruštiny, němčiny, hindštiny či pandžábštiny, ukazuje na to, že nejranější lidé mluvili protoindoevropským jazykem.

Naše éra lovců a sběračů skončila zhruba před deseti tisíci lety, kdy začal Druhý věk. Tuto zásadní změnu životního stylu umožnil vynález zemědělství – první klíčová technologie Druhého věku.

Díky zemědělství se stalo možné zakládat města a vesnice, tedy místa, kde se lidé mohli usadit a obdělávat půdu. Šlo o obrovský posun oproti nomádskému způsobu života lovců a sběračů, kteří museli putovat na velké vzdálenosti za potravou.

Protože úrodná zemědělská půda vyžaduje stálý přísun vody, vznikala raná města často v blízkosti zdrojů sladké vody. Kromě obydlí se osady obvykle rozrůstaly o trhy a chrámy. Například rané město Jericho vzniklo podél řeky Jordán na území dnešní Palestiny.

Další důležitou inovací, která se objevila v souvislosti s městy a zemědělstvím, byla dělba práce. Ta se stala možnou ve chvíli, kdy se lidé začali sdružovat do kooperujících společenství. Mohli se specializovat na jeden či dva konkrétní úkoly a tím zvyšovat efektivitu i celkovou ekonomickou prosperitu.

V moderní ekonomické terminologii se dělba práce někdy označuje za jeden z mála skutečných „obědů zdarma“ – umožňuje lidem pracovat méně, a přesto zvyšovat celkový blahobyt společnosti. Představte si, že byste byli zodpovědní za vše, co potřebujete k tomu, abyste zůstali oblečení, v suchu a sytí: museli byste si šít vlastní oblečení, vyrábět nástroje, stavět přístřeší a obstarávat vodu i jídlo.

Ve svém slavném eseji „Já, tužka“ z roku 1958 ekonom Leonard Read popisuje situaci, v níž žádný jednotlivý člověk nemá všechny dovednosti potřebné k výrobě obyčejné tužky, ale stovky lidí mohou společně zajistit, aby tužka vznikla. V tom spočívá krása dělby práce.

Dělba práce však měla i své stinné stránky. Lidé se stali velmi teritoriálními, pokud šlo o jejich půdu. S vznikem soukromého vlastnictví a akumulací bohatství se brzy objevila i nerovnost. Zanedlouho nebyly soukromě vlastněny jen domy a pole, ale také dobytek a zásoby obilí. Tak vznikla takzvaná vlastnická třída. Jak se bohatství dědilo z generace na generaci, vedlo to ke vzniku aristokracie a panovnických rodů. Po dlouhou dobu pak na světě existovaly v zásadě dva typy lidí: ti, kteří vládli, a jejich poddaní.