Co z nás dělá lidi?

Od nepaměti přemýšlíme o tom, co přesně odlišuje člověka od ostatních živých bytostí. V čem se lišíme od opic či červů, ryb nebo dokonce rostlin? Které naše schopnosti či dovednosti nás činí jedinečnými? Ať už jde o schopnost abstraktně myslet, organizovat se ve skupinách, naši genetickou výbavu nebo jazyk, právě to, co lidé dělají a jak to dělají, je tématem této knihy.

Seznámíte se s názory řady odborníků na jednu z nejzákladnějších otázek lidské existence: co z nás dělá lidi? Dozvíte se o zvláštní cestě lidské evoluce a o dovednostech, které nás odlišují od jiných druhů.

V tomto shrnutí mimo jiné zjistíte, proč malé děti nevidí nic zvláštního na tom, když „pijí“ z prázdného hrnku; proč někteří odborníci tvrdí, že lidé jsou napůl andělé a napůl opice; a také proč ani naši dávní primátní předkové nebyli příliš nadšení z jídelníčku založeného výhradně na syrové stravě.

Existuje mnoho způsobů, jimiž se lidé liší od ostatních živých bytostí. Připravujeme si jídlo, používáme složitý jazyk a přemýšlíme o smyslu života – to vše v míře, jakou u jiných zvířat nepozorujeme. Všechny tyto rozdíly však mají společného jmenovatele: souvisejí s naší mimořádně vyspělou kognitivní kapacitou.

Odkud se tedy naše vyšší schopnost poznávání bere? Genetik Walter Bodmer ji přičítá specifickým genetickým sekvencím, které jsou vlastní pouze člověku. Podle něj právě genetické rozdíly odlišují Homo sapiens od jiných druhů, zejména od šimpanzů, kteří jsou našimi nejbližšími evolučními příbuznými.

Lidská a šimpanzí DNA jsou si velmi podobné – odhaduje se, že můžeme sdílet až 99 procent genetického materiálu. Rozdíl onoho jednoho procenta však představuje zhruba 250 genů, které nás od opic odlišují. Je možné, že právě díky těmto genům lidé získali schopnost komplexně myslet.

Problém spočívá v tom, že je velmi obtížné přesně určit, které konkrétní genetické sekvence za tento kognitivní rozdíl odpovídají. Přesto biostatistička K. S. Pollardová v roce 2006 ukázala, že věda je blízko tomu, aby tuto otázku zodpověděla. Práce Pollardové a jejích kolegů vedla k identifikaci 49 oblastí savčí DNA, které zůstávaly po miliony let téměř nezměněné – až do chvíle, kdy se vývojová linie Homo sapiens oddělila od linie šimpanzů. V tomto okamžiku se tyto úseky DNA u lidí začaly vyvíjet mimořádně rychlým tempem. Dává smysl předpokládat, že právě tyto oblasti mohou být genetickým klíčem k našim jedinečným kognitivním schopnostem.

I když je tedy lidská kognitivní kapacita velmi pravděpodobně do značné míry výsledkem genetických faktorů, nemůžeme z toho vyvozovat, že za ni mohou pouze geny. Naše mentální výbava má mnoho „vedlejších produktů“, jako jsou hudební či matematické schopnosti, které nelze jednoduše vysvětlit geneticky, protože nejsou přímým výsledkem přirozeného výběru – hlavního motoru evoluce.

Kognitivní charakteristiky navíc výrazně formuje i kultura. Například dítě narozené v izolovaném kmeni v amazonské džungli by myslelo a jednalo jako typický obyvatel Západu, pokud by bylo od narození vychováváno v běžné britské rodině.

Pokud jsou geny jen jedním dílkem skládačky, co přesně z nás dělá lidi? Je to naše velká mozková kapacita? Nebo schopnost vytvářet jazyky a budovat společnosti založené na složitých kulturách?

Podle britské autorky Susan Blackmoreové spočívá naše jedinečnost v tom, že jsme „stroje na memy“. Memy jsou myšlenky, dovednosti, návyky či způsoby chování, které se šíří z člověka na člověka nikoli geneticky, ale kulturním přenosem. A stejně jako geny se i memy replikují.

Lidé si navzájem napodobují písně, vtipy, obraty, módu, gesta – ale také vědecké teorie. V podstatě každé slovo, které známe, a každý příběh, který si pamatujeme, lze chápat jako mem.

Zvláštní je, že lidé jsou jedinými skutečnými „stroji na memy“ na světě. Ostatní zvířata předávají většinu každodenních instinktivních dovedností – jako je stavba hnízd, používání jednoduchých nástrojů nebo lovecké strategie – převážně genetickou cestou.

Memy a jejich šíření jsou pro lidskou podstatu zásadní. Nevyvinuly se však proto, aby prospívaly genům, jak se dříve mnozí vědci domnívali, ale především samy sobě.

Evoluční biolog Richard Dawkins popsal geny jako „sobecké“: snaží se kopírovat samy sebe, aniž by „braly ohled“ na organismus, v němž se nacházejí. V tomto ohledu jsou si geny a memy podobné – obě usilují o vlastní přežití. V biologické evoluci prospívají geny především samy sobě, nikoli nutně organismu, který je nese; v kulturní evoluci se memy chovají obdobně.

Memy, které se dokážou přesněji a spolehlivěji replikovat, mají větší šanci dlouhodobě přežít ve společnosti. Uvažujme například o zvucích, z nichž se skládá jazyk. Ty, které se z generace na generaci předávají s největší přesností, mají tendenci zůstávat dlouho nezměněné.

Zajímavé je, že tento jev souvisí i s biologickou evolucí. Jakmile se určité zvuky stanou populárními a jsou často používány, naše mozky by se v průběhu času měly lépe přizpůsobovat jejich produkci. Schopnost tyto zvuky přesněji vytvářet totiž mohla vést k většímu úspěchu při páření. Genetická evoluce je tedy do jisté míry poháněna i memy.