Co to sakra znamená?

Znáte ten pocit: konečně se setkáte s nejnovější a nejúžasnější mluvící, dotykovou, vodotěsnou, umělou inteligencí vybavenou chytrou hodinkou a napadne vás: „Co to sakra je?“ A jakékoli nadšení, které možná cítíte, je nejspíš vyváženo stejnou měrou znepokojení, protože si přiznejme – technologie není jen šikovná a zábavná. Také zásadně mění svět a způsoby, jak v něm žijeme, což je přinejmenším trochu děsivé.

Tyto kapitoly se zaměřují na dva konkrétní technologické trendy – platformy a algoritmy – a na to, jak se staly základními stavebními kameny téměř všech nových technologií. Od skromných, ale vzrušujících začátků až po téměř globální vliv je jejich příběh fascinující.

Připravte se tedy zjistit, jak fungují, jaké mají využití mimo oblast vědy a techniky a také jak se vypořádat s problémy, které mohou – nebo už stihly – způsobit. Dozvíte se také, co je to „tým na dvě pizzy“, proč jsou algoritmy jako arabští džinové a kde už stroje převzaly kontrolu.

Pamatujete si, kdy jste poprvé viděli telefon s dotykovým displejem nebo brýle pro virtuální realitu? Nebo když k vám poprvé přijelo auto Uberu? Možná vás napadlo: „Co to, proboha?“ Nové technologie neustále přicházejí – a navždy mění svět, ve kterém žijeme.

V centru moderního průmyslu stojí dva zásadní vývoje: umělá inteligence ve formě algoritmů a moderní digitální platformy.

Moderní digitální platformy vyrostly na open‑source softwaru, který se začal prosazovat v 90. letech. Tento typ softwaru je zdarma, každý k němu má přístup a může ho upravovat ku prospěchu všech – jde o model, který je v přímém protikladu k uzavřeným softwarovým platformám, jaké tehdy používal například Microsoft. Ten v té době trhu dominoval tím, že vývojáře hardwaru pevně připoutal ke svým operačním systémům.

Zlom nastal s nástupem Linuxu a byl podtržen textem Erica Raymonda z roku 1997 nazvaným „Katedrála a bazar“. Místo aby uctívali „oltář Microsoftu“, uživatelé Linuxu po celém světě – od hackerů po vývojáře – spojili síly a podpořili volnou výměnu znalostí. Vznikla tak šablona pro digitální platformy, kde vysoká míra svobody a spolupráce vede k rychlému růstu.

Moderní firmy jako Uber a Amazon na tomto modelu stojí: fungují buď jako hostitelé, nebo jako tržiště, které propojuje uživatele. Na takové úrovni složitosti by však tyto platformy nemohly fungovat bez algoritmů, které je řídí. Každá platforma je řízena řadou algoritmů, z nichž každý je navržen k provádění konkrétního úkolu.

Počítačové algoritmy dokážou zpracovávat obrovské objemy dat během zlomků vteřiny a řídit složité procesy, které by žádný člověk nezvládl – například koordinovat rozsáhlou síť Uberu zahrnující pasažéry a řidiče. Jakmile jsou algoritmy naprogramovány, fungují samostatně. I proto se o nich často mluví jako o druhu umělé inteligence (AI). A jejich schopnosti se neustále zdokonalují.

Teď, když už znáte základní principy těchto dvou vývojů, podívejme se na to, jaké dopady mají na podnikání a svět kolem nás. Začněme platformami.

Od Googlu po Amazon, od Foursquare po Lyft – platformy založené na uživatelích se ukázaly jako nesmírně úspěšné a výnosné. Co kdybychom ale tento model aplikovali i na jiné struktury?

Podívejme se na Amazon, který je vystavěn kolem mnoha takzvaných „týmů na dvě pizzy“ – jde o výraz, který firma zavedla pro tým tak malé velikosti, aby ho nasytily dvě pizzy. Každý tým má volnost sledovat vlastní cíle a zaměřuje se na konkrétního „zákazníka“, jímž může být i někdo uvnitř samotné firmy. V podstatě každý tým funguje jako samostatný vývojář, který přispívá do společné platformy, již Amazon představuje.

Rozdělení společnosti na mnoho malých týmů, z nichž každý plní specifickou funkci, Amazonu usnadnilo identifikovat a lokalizovat problémy. Ty pak bylo možné řešit přeorganizováním příslušného týmu.

Teď, když rozumíte tomu, jak může vypadat model autonomní platformy, zkuste si představit, že by se aplikoval na vládu.

Tradičně fungují vlády jako jakési „prodejní automaty“. Občané do nich vhazují peníze a na oplátku získají přístup k omezenému, předem danému výběru výhod: standardním možnostem zdravotní péče, vzdělání, sociálních dávek a podobně. Můžete si vybrat, ale nemáte vliv na to, z čeho vlastně volíte.

Naproti tomu vláda fungující jako platforma by při identifikaci problému neusilovala o to, vyřešit ho sama; místo toho by vyhledala a propojila subjekty, které jsou k jeho řešení potřeba. Je to velmi podobné fungování Apple App Storu. Apple sám většinu aplikací nevytváří. Poskytuje platformu, na níž si uživatelé mohou najít a vyměňovat služby, které potřebují.

Stejným způsobem by vláda pojatá jako platforma – místo aby předem předpokládala a diktovala, co je pro lidi nejlepší – koordinovala spolupráci svých občanů, kdykoli se objeví problém. Chovala by se jako „malá“ vláda, která však dokáže poskytovat „velké“ služby.