Co je moje, je tvoje

V oceánech plave obrovské množství plastu. Každý rok se vykácí lesy o rozloze Řecka. V USA je víc nákupních center než středních škol. Co mají všechny tyto neuvěřitelně deprimující skutečnosti společného? Všechny souvisejí s našimi téměř šílenými úrovněmi spotřeby.

Spotřeba dosáhla bezprecedentních rozměrů. Nakupujeme, používáme a vyhazujeme víc věcí než kdykoli v historii lidstva – a to vede k výše popsaným následkům. Takhle to ale dál fungovat nemůže, a proto se pomalu rodí zcela nový způsob uvažování.

O tom je kniha Co je moje, je tvoje: o novém typu ekonomiky, v níž věci jen nekupujeme, nepoužíváme a nevyhazujeme, ale sdílíme je, šetříme a předáváme dál. Tyto úryvky vysvětlují, jak může vypadat sdílená spotřeba, jak promění naši současnou ekonomiku a proč by mohla být jedním z nejlepších způsobů, jak zachránit svět.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč jsou farmářské trhy stále populárnější,
• jak můžete sdílením auta ušetřit až 600 dolarů měsíčně,
• a proč byste se měli podělit o ten rezavý starý křovinořez ve vaší garáži.

Američané milují nakupování. Dokonce natolik, že ve Spojených státech je dnes víc nákupních center než středních škol. Nikdy v historii jsme nespotřebovávali tolik jako nyní a kontrast s minulostí je ohromující.

Za posledních padesát let spotřebovali Američané víc zboží a služeb než všechny předchozí generace dohromady. Americké domácnosti na počátku 90. let vlastnily dvakrát víc majetku než pouhých dvacet let předtím. A protože máme víc věcí, potřebujeme i víc místa, kde je uchovávat. Jen ve Spojených státech zabírají osobní sklady celkovou plochu 2,35 miliardy čtverečních stop. Představte si, že před rokem 1964 osobní sklady vůbec neexistovaly.

Proč ale dnes spotřebováváme tolik víc než dřív? Důvodů je několik a navzájem se posilují.

Za prvé, dnešní marketingové strategie jsou mnohem sofistikovanější a všudypřítomné. Reklamy jsou všude: průměrný člověk jich denně uvidí víc než tisíc.

Za druhé, dnešní výrobky nejsou navrhovány tak, aby vydržely dlouho. Firmy záměrně konstruují produkty tak, aby po určité době dosloužily – jde o způsob, jak zvýšit prodeje. Společnost General Electric například už v roce 1932 pracovala s konceptem „plánovaného zastarávání“, když záměrně zkrátila životnost svých žárovek.

Supermarkety jsou navíc plné jednorázových produktů, které lze použít jen jednou – od polystyrenových kelímků po jednorázové holicí strojky.

A nakonec: politici a ekonomové věří, že spotřeba je motorem ekonomického růstu. Proto existuje silná politická motivace podporovat nás v ještě větším utrácení. Například během recese v roce 2009 se dvanáct zemí EU rozhodlo podpořit prodej automobilů hotovostními pobídkami pro ty, kdo vymění starý vůz za nový. V Německu například zákazníci, kteří se zbavili starého auta a koupili si úspornější model, dostali 2 500 eur.

Jak ale uvidíte, naše rekordní spotřeba má svou cenu.

V roce 1955 se na obálce časopisu Life objevila fotografie rodiny, která vyhazuje do vzduchu jednorázové výrobky, s titulkem „Život na jedno použití“. Jednorázové produkty se skutečně staly obrovskou součástí naší kultury – a jak brzy uvidíte, má to vážné důsledky pro celou společnost.

Naše obrovská spotřeba spaluje zdroje Země neuvěřitelnou rychlostí. Od roku 1980 jsme vyčerpali zhruba třetinu zbývajících přírodních zdrojů planety – od ryb přes lesy až po kovy a nerosty. Pro lepší představu: v tropech se každoročně odlesní plocha o velikosti celého Řecka.

Spotřebováváme tolik, že kdyby každý na Zemi žil jako průměrné americké dítě, potřebovali bychom pět planet podobných Zemi, abychom takovou spotřebu udrželi po dobu jediného lidského života.

Tato obrovská spotřeba znamená, že produkujeme i obrovské množství plastového odpadu – kolem 100 milionů metrických tun ročně, které končí mimo jiné v oceánech. Plastový odpad přitom nezmizí; jen se rozpadá na menší a menší kousky.

Naše záliba v jednorázových výrobcích problém ještě zhoršuje, protože vyhazujeme nejen samotný produkt, ale i jeho obal. Důsledkem je, že oceány jsou plastem doslova zamořené. Odhaduje se, že každý čtvereční kilometr mořské hladiny je znečištěn v průměru 46 000 kusy plastu.

Ptáci a ryby si tyto plastové kousky pletou s potravou, takže některá zvířata umírají s žaludky plnými plastu. Místy se odpad hromadí a vytváří obrovské oblasti devastace. Uprostřed Tichého oceánu například pluje obrovské pole odpadu, kde mořští živočichové bezmocně požírají odpadky, aniž by tušili, že to není potrava. Odhaduje se, že 3,5 milionu tun odpadu pokrývá stovky tisíc čtverečních mil.

Tento „Velký tichomořský odpadkový vír“ není ojedinělý. Někteří ekologové tvrdí, že až 40 procent mořské plochy může být už dnes znečištěno drobnými plastovými částicemi.

Je zřejmé, že nadměrná spotřeba vede k vážným ekologickým důsledkům. Ale alespoň nás dělá šťastnými… nebo ne?