Cesta ptáků

Co dělá ptáka ptákem? Jeden vědec to vystihl takto: „Existuje způsob savce a existuje způsob ptáka.“ Jinými slovy, ptáci jsou jiní. Ale v čem přesně se liší?

Není to otázka inteligence – jak brzy uvidíme, ptáci mohou být ohromně chytří. Není to ani schopnost měnit své prostředí, protože to dělají stejně jako opice či lidé. Zbývá nám tedy jedna zásadní oblast rozdílu: rozmnožování. Na rozdíl od savců snášejí ptáci vejce, takže jejich mláďata se vyvíjejí mimo tělo matky.

Kromě této jediné univerzální vlastnosti jsou však ptačí druhy neuvěřitelně rozmanité. Někteří ptáci loví s pomocí ohně, jiní využívají mravence. Někteří zabíjejí nejslabší mláďata, jiní naopak vychovávají potomky jiných druhů. A jak kdysi řekl velký biolog E. O. Wilson: když jste viděli jednoho ptáka, rozhodně jste neviděli všechny.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč sojky útočí na pošťáky a cyklisty, jak si hrají havrani a jak vrány loví larvy, a také proč někteří dravci záměrně zakládají požáry.

Začněme naši cestu do ptačího světa pohledem na potravu z jejich perspektivy. Ať už žijete v lese, na poušti nebo ve městě, věci, které se dají jíst, jsou malé a nerovnoměrně rozptýlené po obrovském území. Co je horší, většina z nich se nechce nechat sníst. Ryby se skrývají pod hladinou, zatímco ořechy, semena a plody chrání tvrdé, odolné skořápky.

Teď se na ten samý problém podívejte lidskýma očima. Jak byste dostali ryby z vody nebo otevřeli ty těžko rozlousknutelné ořechy? Samozřejmě – použili byste nástroj. A přesně to dělají i ptáci.

Klíčová myšlenka této části je: Ptáci používají nástroje, aby se dostali k cenným zdrojům potravy.

Nenechte se zmást slovem „ptačí mozeček“. Ptáci mohou být překvapivě chytří, zejména pokud jde o používání nástrojů. Například volavky používají listy a mrtvý hmyz jako návnadu, aby vylákaly vodní kořist k hladině. Jiní ptáci, jako racci a havrani, velmi vynalézavě využívají gravitaci: slávky a ořechy otevírají tak, že je shazují na kameny.

A to je jen špička ledovce. Ptáci používají pozoruhodně širokou škálu nástrojů. Vezměme si malého australského pěvce z rodu Daphoenositta, česky sittelu. Sittely hledají potravu tak, že prozkoumávají díry v eukalyptových větvích větvičkami, které si vybírají právě podle toho, jak dobře se s nimi dají larvy vytahovat.

Někteří ptáci, například datlovec galapážský, jdou ještě dál a nástroje si sami vyrábějí. Tento vynalézavý tvor vyhledává trny kaktusů různých délek a tvaruje je zobákem. Improvizovaný oštěp pak přenáší z jednoho stromu na druhý a pátrá po hmyzu, kterého by mohl napíchnout.

Nejznámějšími ptačími tvůrci nástrojů jsou však asi havrani novokaledonští. Z tuhých, ostnitých listů pandanusu si tito mazaní ptáci vyrábějí tyčky s háčkovitými konci, jimiž vytahují larvy z malých děr a škvír. Výroba těchto nástrojů je složitá: vyžaduje několik přesných řezů a trhání. To, že jsou havrani schopni takové nástroje vytvořit, znamená, že musí mít v hlavě představu o tom, co chtějí postavit, ještě než začnou.

V zajetí dokonce jeden havran spojil čtyři samostatné tyčky a vytvořil vícedílný, „složený“ nástroj. Tato fenomenální schopnost nemá ve světě obratlovců mimo savce obdoby a vyrovná se dovednostem lidských dětí mladších pěti let.

Oheň hraje zásadní roli v životním cyklu savan a prérií po celém světě. Jak končí vegetační sezóna, trávy začínají odumírat a vytvářejí spleť suchého paliva. V takových podmínkách stačí jediná jiskra a oheň se rychle rozhoří. Když se požáry šíří těmito plochými krajinami, spálí starou rostlinnou hmotu a obohatí půdu, čímž nastartují novou sezónu růstu.

Oheň ale není dobrou zprávou jen pro vegetaci. Pro dravce, jako jsou sokoli, jestřábi a káně, představuje také příležitost k bohaté hostině. Vědci v Oklahomě nedávno napočítali více než 500 dravců u 25 požárů na prériích. To je sedmkrát více, než by obvykle viděli ve stejném období mimo požární sezónu. Důvodem tohoto nárůstu je „bezplatný oběd“, který požáry přinášejí: z ohně prchají stovky vyděšených hrabošů, myší, potkanů a zemních ptáků – skutečný bufet oblíbených pochoutek dravců.

Klíčová myšlenka této části je: Oheň pomáhá dravcům najít potravu – a někteří dravci dokonce zakládají vlastní požáry.

Vědci tomu říkají pyrická karnivorie, doslova „masožravost prostřednictvím ohně“. Dravci však nevyužívají jen již hořící požáry – někteří berou věci doslova do svých drápů.

Podívejme se na neuvěřitelnou vynalézavost „ohnivých dravců“ ze severní Austrálie. Tak se souhrnně říká černým káním, hnědým sokolům a káním pískavým, které byly pozorovány, jak vlétají do aktivních požárů, sbírají doutnající klacky a shazují je na dosud nehořící travnaté plochy. Ačkoli se vědcům zatím nepodařilo toto chování přesvědčivě zachytit na video, lidé žijící v oblastech výskytu těchto pozoruhodných ptáků o něm vědí už desítky let.

Nejde přitom o pyromanii pro pyromanii. Jak si uvědomili vědci v Oklahomě, oblak kouře na obzoru je jako zvonek k večeři: přiláká stovky hladových dravců, takže konkurence o kořist je tvrdá. Když si však sokol nebo káně založí vlastní oheň, má jistotu, že bude na místě jako první, a tím výrazně zvýší své šance na úspěšný lov.

Ukazuje se tedy, že využívání ohně k úpravě prostředí a získání dalších kalorií není výlučně lidskou specialitou.