Černí jakobíni

Na konci sedmnáctého století získala Francie kolonii Saint-Domingue (dnešní Haiti) v Západní Indii. V následujícím století se ukázalo, že je pro Francii mimořádně výnosná. Úrodná půda umožňovala pěstování indiga, bavlny, cukrové třtiny a kávy. Měla však jeden zásadní problém: k pěstování a sklizni těchto plodin bylo zapotřebí obrovské množství pracovní síly, která nebyla snadno dostupná.

Původní obyvatelstvo ostrova bylo evropskými kolonisty téměř vyhlazeno a klima prakticky vylučovalo, aby tuto namáhavou práci vykonávali evropští dělníci. Řešením se stalo využití afrických otroků. V Saint-Domingue, stejně jako v dalších evropských koloniích v Americe, byly statisíce Afričanů násilně odvlečeny ze svých domovů a donuceny pracovat v otroctví. Rozsah obchodu s otroky byl ohromný: na konci osmnáctého století žilo jen v Saint-Domingue asi půl milionu otroků.

Život otroků byl nesmírně krutý. Přestože francouzská vláda formálně stanovila pravidla, jak s nimi má být zacházeno, v praxi byla často ignorována. Kolonisté považovali otroky za svůj majetek, se kterým mohou nakládat podle libosti. Otroky na plantážích nutili k vyčerpávající práci od svítání do soumraku v nesnesitelném horku a vystavovali je krajně nelidskému zacházení. Tresty i za sebemenší přestupek byly tvrdé; bičování a bití patřily k běžné rutině. Za vážnější provinění následovaly příšerné tresty – dochovaly se například zprávy o otrocích, kteří byli naplněni střelným prachem a vyhozeni do povětří.

Právě tento násilný a ponižující systém udržoval Saint-Domingue jako nesmírně výnosnou kolonii produkující suroviny a umožnil mnoha osadníkům nashromáždit obrovské bohatství.

V Saint-Domingue vykonávali veškerou těžkou práci otroci – právě díky nim byla kolonie tak prosperující. Nad nimi stála celá řada společenských vrstev, které z jejich práce těžily.

Na vrcholu společenské hierarchie stáli představitelé francouzské koloniální správy – guvernér ostrova a jeho úřední aparát. Ti řídili kolonii jménem francouzské koruny.

Pod nimi následovala „bílá“ populace Saint-Domingue, čítající přibližně 30 000 lidí. Nejbohatší kolonisté se označovali jako velcí bílí. Patřili k nim evropští vlastníci plantáží, na nichž pracovali otroci, a kteří na pěstování plodin nesmírně zbohatli. Do této vrstvy patřili také obchodníci, kteří se podíleli jak na obchodu s otroky, tak na vývozu plodin, jež otroci vyprodukovali. Velcí bílí nesnášeli byrokracii, protože v kolonii držela monopol na politickou moc.

Pod velkými bílými stáli takzvaní malí bílí. Tuto vrstvu tvořili chudší Evropané – správci otrokářských plantáží, řemeslníci a odborníci, například kresliči či tesaři, ale také nekvalifikovaní dělníci. Mnozí z nich přišli do kolonie právě proto, že jim zde barva pleti zajišťovala společenský význam. Zatímco v Evropě patřili k nižším vrstvám, v Saint-Domingue měli moc nad lidmi jiné barvy pleti.

Další skupinu představovala smíšená a „svobodná“ černá populace, čítající asi 40 000 lidí. Ačkoli mnozí z nich byli pracovití a majetní, kvůli barvě pleti jim byla upírána řada práv a přístup k určitým společenským postavením. Například bílý muž mohl beztrestně vniknout na pozemek muže smíšeného původu a dokonce svést jeho ženu; pokud by si dotyčný míšenec stěžoval, riskoval lynč. V této vrstvě se proto hromadila hluboká frustrace z nedostatku práv a privilegií.

Od samého počátku systému afrického otroctví se sami zotročení lidé proti svému postavení bouřili. Rozšířený omyl dneška líčí otroky jako pokorné a smířené se svým osudem; skutečnost byla zcela jiná. V každé fázi své cesty – od zajetí v Africe až po práci na plantážích – kladli odpor.

Už v afrických přístavech, odkud byli nakládáni na lodě směřující do Ameriky, se tolik bránili, že je po celou plavbu museli mít spoutané v řetězech. Ani na plantážích se mnozí nehodlali smířit se životem v otroctví. Sebevraždy byly časté – mnozí věřili, že je lepší zemřít a připravit pána o jeho „majetek“, než být nucen žít jako otrok. Některým se podařilo uprchnout. V horách a lesích Saint-Domingue se tito uprchlíci, známí jako maroni, sdružovali do skupin a podnikali přepady na koloniální osadníky.

Navzdory těmto projevům odporu však otroci nemohli doufat, že sami svrhnou celý systém otroctví. Částečně proto, že jim chyběl silný a schopný vůdce, který by je dokázal sjednotit. Ačkoli otroci kolonisty početně výrazně převyšovali, potřebovali někoho, kdo by z nich vytvořil jednotnou a disciplinovanou sílu. Kromě toho byl samotný systém otroctví nesmírně pevný. Francouzi byli na něm existenčně závislí a udržovali jej s bezohlednou tvrdostí.

Aby mohlo povstání otroků uspět, musely se sejít dvě podmínky: zotročení lidé museli najít vhodného vůdce a zároveň se muselo oslabit odhodlání francouzské vlády otroctví bránit.