Čarodějnice přicházejí

Budoucnost je ženská a feministická. Jenže přítomnost je… komplikovaná. Po hnutí #MeToo došlo k posunu v mocenské dynamice mezi pohlavími. Boj proti patriarchátu však zdaleka není u konce. Tyto úryvky zachycují misogyna sedícího v Oválné pracovně, náboženskou pravici, která usilovně pracuje na omezování práv žen, i muže, kteří tvrdí, že jsou marginalizováni – a to všechno jen proto, že se k nim ženy na Twitteru chovají „ošklivě“. Nikdy nebyla doba, kdy bylo být feministkou zároveň matoucí a nadějnější.

Tyto texty se zabývají vším od politiky po populární kulturu a odhalují složité genderové a mocenské dynamiky, které formují naše každodenní životy. Čtěte dál a zjistíte, co mají společného Donald Trump a Johanka z Arku, co vypovídají filmy Adama Sandlera o současné mužskosti a jak South Park ovlivnil diskurz alt-right.

Co mají společného Johanka z Arku, sestry Sandersonovy z filmu Hocus Pocus a 45. prezident Spojených států amerických? Všichni – údajně – byli oběťmi „honů na čarodějnice“.

Johanka z Arku byla v roce 1431 souzena jako čarodějnice a upálena na hranici v Rouenu ve Francii. Fiktivní sestry Sandersonovy potkal podobný osud o mnoho let později v městě Salem v Massachusetts – dějišti nejznámějších čarodějnických procesů v dějinách Spojených států. A Trump sám sebe označuje za oběť honu na čarodějnice. Nebo, abych byla přesnější: honů na čarodějnice. Od chvíle, kdy nastoupil do úřadu, použil Trump výraz „hon na čarodějnice“ více než dvěstěkrát. Donald Trump je však stále živý a zdráv – na rozdíl od obětí skutečných historických honů na čarodějnice.

Před rokem 2016 se pojem „hon na čarodějnice“ obvykle vztahoval k čarodějnickým procesům, které probíhaly v raném novověku v Evropě a Americe, přibližně mezi lety 1450 a 1750. Tyto procesy často končily tím, že byli obvinění oběšeni, upáleni nebo vhozeni do jezera, aby se utopili. Obviněné čarodějnice byly převážně ženy, jejich žalobci většinou muži.

V posledních letech se však používání výrazu „hon na čarodějnice“ výrazně proměnilo. V roce 2006 spustila aktivistka Tarana Burke hnutí #MeToo, které vyzývalo ženy, aby sdílely své zkušenosti se sexuálním napadením. Hnutí nabylo velké síly v roce 2017, kdy vyšly najevo četné sexuální útoky mocného producenta Harveyho Weinsteina. Stále více žen začalo veřejně jmenovat své mužské obtěžovatele. A někteří muži začali mít velké obavy.

Obavy ze systematického zneužívání a obtěžování, kterému ženy čelily? Kdepak. Obávali se, že obvinění těchto žen představují „hon na čarodějnice“. Ale je to tak?

Takto dnes vypadají takzvané „hony na čarodějnice“. Významný muž je obviněn z obtěžování. Obvinění se potvrdí. Muž čelí veřejnému odsouzení a je potrestán – obvykle však nestanul před soudem – za své chování. Jeho „trestem“ bývá rezignace na funkci a stažení se do pozadí, než se znovu objeví, aby natočil stand-up speciál nebo kandidoval do veřejné funkce… zhruba něco jako být upálen na hranici. Jenže vůbec ne.

Když se muži označují za oběti honů na čarodějnice, naznačují, že se situace obrátila. Ženy prý nyní drží všechny trumfy. Muži jsou údajně utlačovaní. Tak prosté to má být.

Ve skutečnosti se ale nemohou víc mýlit – bez ohledu na to, co se nám Trumpové a Weinsteinové tohoto světa snaží namluvit.

Co nám může říct série komediálních filmů z devadesátých let o genderové politice? Pokud jde o filmy s Adamem Sandlerem, překvapivě hodně.

Billy Madison, Happy Gilmore, Little Nicky a další možná nejsou kinematografická mistrovská díla. Jsou ale jedněmi z kulturně nejvýraznějších příkladů oslavované mužské průměrnosti. Vezměme si Billyho Madisona. Billy je dospělý muž, který znovu nastoupí do základní školy, mluví dětským hláskem, prochází sérií absurdních trapasů – a přesto na konci filmu skončí v romantickém vztahu se svou atraktivní učitelkou. Billy je ztělesněním průměrného muže, který selhává, a přesto se mu daří.

Na průměrnosti ani na selhání není nic špatného. Problém nastává ve chvíli, kdy jsou oslavovány průměrné výkony pouze jednoho pohlaví a kdy se selhání odpouští jen jednomu pohlaví. Filmy Adama Sandlera ilustrují výhodu, kterou společnost poskytuje bílým mužům.

Ukažme si to na ještě extrémnějším příkladu: Ted Bundy. Tento americký sériový vrah se přiznal ke znásilnění a vraždě třiceti žen v letech 1974 až 1978. Zapomeňte na průměrnost – Bundy byl zosobněním zla. A přesto mu společnost stále dokázala dopřát výhodu pochybnosti. Bundy se stal námětem nespočtu knih, filmů a podcastů, které znovu a znovu zdůrazňují, jak jeho oběti údajně přitahoval jeho „dobrý vzhled“, „šarm“ a „genialita“.

Dokonce i Edward D. Cowart, soudce, který Bundyho odsoudil, mu při vynesení rozsudku řekl: „Jste bystrý mladý muž a mohl byste být dobrým právníkem.“ A to poté, co byl Bundy uznán vinným ze svých zločinů.

Pořád nevěříte, že naše kultura dělá maximum pro to, aby bílým mužům poskytla výhodu pochybnosti? Zatímco se společnost zdá být smířená s tím, že sériový vrah a násilník Ted Bundy je „šarmantní“, noviny v roce 2016 věnovaly nespočet sloupců debatám o tom, zda je Hillary Clinton – zkušená a úspěšná politička – dostatečně „sympatická“, aby byla volitelná. Demokratická prezidentská kandidátka, respektovaná právnička a zásadová aktivistka Elizabeth Warren nyní čelí stejnému zacházení.

Shrňme to: naše společnost dokáže mít slabost pro sériového vraha Teda Bundyho a myslí si, že by mohl být dobrým právníkem. Ale Elizabeth Warren – která je mimo jiné skutečně velmi dobrou právničkou – je prý „těžko oblíbená“. Někde je tu problém. A rozhodně to není inherentní „neoblíbenost“ žen.