Brzy se uzdravte

Moderní medicína je skutečně úžasná. Přesto je až příliš snadné zapomínat, jaké máme štěstí, že jsme hned po narození očkováni, nebo jak samozřejmé se nám zdá, že se o nás v nemoci starají profesionální lékaři. Když se nad tím ale zamyslíme, jde o poměrně nedávný jev. Vrátíme‑li se o sto let zpátky, šance podlehnout smrtelné nemoci dramaticky rostou.

Po většinu lidských dějin jsme tápali v temnotě, pokud jde o to, jak nemoci fungují, a historie medicíny je poseta příklady lidí, kteří se jednoduše mýlili. Z těchto omylů jsme se však postupně učili a zdravotní péče se neustále zlepšovala.

V tomto shrnutí se podíváme na to, jak k těmto zlepšením docházelo a co vypovídají o lidském vývoji obecně. Dozvíte se mimo jiné,

• co měly společného dojičky krav s léčbou neštovic,
• jaké zvláštní taneční pohyby souvisely se svatým Vítem
• a jak rozhodně nepostupovat, když chcete zmapovat svůj vodovod.

Dnes v nás představa někoho, kdo tančí, obvykle vyvolává příjemné obrazy: úsměvy, svatební kapelu, která právě začíná hrát, nebo možná pár skleniček, které se rychle vyprazdňují. Ne vždy tomu tak ale bylo.

V šestnáctém století v Evropě, regionu sužovaném morem, hladem a válkami, se odehrávalo něco mnohem temnějšího. Slavný je případ ze Štrasburku, tehdy součásti Svaté říše římské, z roku 1518. Jedna žena tehdy na ulici zničehonic začala tančit a nepřestala, dokud se zcela nevyčerpala a nezhroutila. Když nabyla vědomí, znovu vstala – a znovu tančila. Brzy se k ní začali přidávat další obyvatelé města, kteří rozhazovali rukama i nohama na všechny strany.

Rozhodně to nebyla zábava, jak by se mohlo zdát. Na město padlo jakési kolektivní šílenství a tančících stále přibývalo, až jim z bot začala prosakovat krev a kosti jim protrhávaly kůži na nohou. Městská rada se shodla na jedné věci: tanec je podle nich trestem z nebe za hříchy obyvatel. Jako odpověď se rozhodli „usmířit Boha“ zákazem hazardu a prostituce. Bylo to však marné. „Taneční mor“ pokračoval.

Brzy umíralo až patnáct lidí denně – na srdeční selhání, dehydrataci nebo infekce z rozedřených nohou. Úřady se domnívaly, že tuto mánii způsobil svatý Vít, patron tanečníků. Předpokládaly, že když tanečníky odvedou k oltáři svatého Víta v nedalekém Hellensteinu, světec jim odpustí a uzdraví je.

U oltáře dostal každý postižený pár symbolických červených bot, označených křížem z posvěceného oleje. Pozoruhodné je, že tato „léčba“ zabrala. Postižení přestali tančit a prostě se vrátili ke svému každodennímu životu.

Samozřejmě víme, že víra sama o sobě nemoc neléčí. Skutečným „lékem“ byla pravděpodobně péče, klid a soucitné přijetí ze strany komunity.

Autorka má z Alzheimerovy choroby tak velký strach, že se často přistihne, jak kliká na internetové reklamy slibující její vyléčení, přestože velmi dobře ví, že žádný takový lék zatím neexistuje. Možná právě podobná zoufalá touha po naději vedla středověké Evropany k víře v nejrůznější nemožné „léčby“ moru.

Prvním příznakem moru byly boule velikosti jablka v podpaží nebo v tříslech. Krátce poté následovala horečka, zvracení a smrt. Ve čtrnáctém století mor zahubil přibližně 30 procent evropské populace. Nejhorší bylo, že nikdo netušil, co nemoc způsobuje – a v důsledku toho vznikaly i naprosto šílené léčebné nápady.

Někteří lidé například doporučovali žít v kanálech. Tvrdili, že si tělo na špínu natolik zvykne, že je mor už nebude moci ohrozit. Dnes víme, že mor přenášely blechy z krys – a pokud byste žili v kanále, šance, že se s krysami setkáte, by se jen zvýšila.

Jiní zase tvrdili, že moru zabrání větší konzumace zeleniny. Na první pohled to zní rozumně, logika, kterou tehdy používali, však rozhodně zdravá nebyla. Lidé ve středověku věřili, že zelenina pomáhá proto, že nahrazuje jiné potraviny – zejména maso a sýr, které by na slunci zapáchaly. Místo aby předpokládali, že nemoc způsobují bakteriální infekce v těle, vinili „špatné pachy“.

Ne všechny improvizované léky však byly tak absurdní. Slavný francouzský lékař Nostradamus například doporučoval pravidelně mýt tělo i oblečení, aby se snížilo riziko nákazy. A měl pravdu – lepší hygiena skutečně snižovala riziko napadení blechami.

Většinu lidí však nepřesvědčil. Ve středověku se totiž věřilo, že koupání naopak zvyšuje náchylnost k nemocem. Lidé si mysleli, že teplá voda roztahuje póry, a tím usnadňuje moru vstup do těla. Obecně se koupali jen dvakrát ročně a oblečení měnili ještě méně často.