Brotopie

Za posledních zhruba třicet let stojí technologický průmysl v čele globální ekonomiky a Silicon Valley je považováno za centrum úspěšného podnikání a inovací. Obří společnosti jako Google, Facebook, PayPal, Uber, Amazon či Apple jsou často označovány za jedny z nejlepších zaměstnavatelů – mimo jiné díky snaze vytvářet moderní a „pokroková“ pracovní prostředí.

Otázkou ale je, zda jsou tyto technologické firmy skutečně progresivní. Počet mužů v nich jednoznačně a výrazně převyšuje počet žen – a to se stalo novým standardem. Při bližším pohledu se navíc zdá, že pracovní kultura v těchto firmách byla nastavena tak, aby vyhovovala mužům a podporovala „bro“ mentalitu. A to je problém. Jak uvidíte, prostředí, v němž dominují muži, má vážné důsledky jak pro úspěch firem, tak pro společnost jako celek.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• co vedlo technologický průmysl k tomu, že začal cíleně najímat antisociální muže,
• kolik žen získávalo tituly v oboru informatiky v 80. letech a jaký je stav dnes,
• a jaký je rozdíl v objemu investic do firem vedených muži oproti těm, které vedou ženy.

Jak vypadá typický počítačový programátor? Většině lidí se pravděpodobně vybaví obraz podivínského muže, který si neví rady v sociálních situacích, ale vyniká v práci s čísly. Tento stereotyp je však v ostrém rozporu s realitou počátků počítačové techniky.

V první polovině dvacátého století byla práce s počítači považována za administrativní činnost – podobně jako psaní na stroji nebo obsluha telefonní ústředny – a tudíž za „ženskou práci“. Jinými slovy, prvními počítačovými programátory byly ženy.

Není tedy nijak překvapivé, že to byly ženy, kdo během druhé světové války programoval první počítač pro americkou armádu. A že kontradmirálka Grace Hopperová, držitelka doktorátu z matematiky, programovala stroj Mark I – počítač na Harvardu, který se podílel na vývoji atomových bomb svržených na Japonsko v roce 1945.

Málokdo také ví, že úspěšnou orbitální misi astronauta Johna Glenna kolem Země v roce 1962 umožnila práce tří matematiček z NASA. Nedostatek uznání za jejich přínos inspiroval film Skryté číslo z roku 2016.

V roce 1967 pak časopis Cosmopolitan publikoval článek s názvem „Počítačové dívky“. Obsahoval rozhovor s Grace Hopperovou, která přirovnala programování k organizaci večeře. Tvrdila, že ženy jsou dobré programátorky díky své trpělivosti a smyslu pro detail.

Někdy v 60. letech se však objevila zpráva, podle níž jsou pro programování lépe „stavění“ muži. Není náhodou, že ji napsali dva muži – psychologové William Cannon a Dallis Perry, které si najala softwarová firma, aby popsali ideálního počítačového programátora. Z 1 378 programátorů, které zpovídali, bylo jen 186 žen.

Na základě svého výzkumu Cannon a Perry dospěli k závěru, že jedním z klíčových rysů ideálního programátora je, že „nemá rád lidi“. Spojením programátorských dovedností s antisociálním chováním a introverzí se ideálním zaměstnancem stal spíše muž – i proto, že muži mají zhruba třikrát vyšší pravděpodobnost diagnózy antisociální poruchy osobnosti.

Od zveřejnění této zprávy byli zaměstnavatelé v oboru přesvědčováni, aby dávali přednost antisociálním mužům. Jejich následná dominance v oboru pak vedla k mylnému přesvědčení, že většina programátorů „má být“ mužského pohlaví.

Když se v 80. letech začaly na trhu objevovat osobní počítače, byl stereotyp mužského „nerda“ už pevně zakořeněn. Než se k tomu dostaneme, podívejme se, kdy muži začali v technologickém průmyslu přebírat kontrolu.

Na konci 60. let se sešly dvě zásadní okolnosti: technologický sektor začal nabírat na síle a ženy‑programátorky byly postupně vytlačovány muži. Odvětví rostlo a počítačové profese začaly být vnímány jako intelektuálně náročná povolání. V duchu tehdejší doby byl intelekt považován spíše za „mužskou“ než „ženskou“ vlastnost.

Jak uvidíme, chlapci měli mnohem větší šanci přijít s počítači do styku. A jak se obory informatiky na vysokých školách stá­valy populárnějšími, uchazeči‑muži přicházeli k přijímacím zkouškám se sebevědomějším vystupováním i většími zkušenostmi než jejich ženské protějšky.

Mužská dominance v informatice je patrná dodnes. Zatímco v roce 1984 získaly ženy zhruba 40 % titulů v oboru informatiky, v roce 2011 to bylo už jen 18 %. Jedním z důvodů bylo, že počítače začaly být vnímány jako „hračky pro kluky“.

Výzkum mezi středoškoláky přitom neprokázal žádný rozdíl v předchozích zkušenostech s počítači mezi dívkami a chlapci. Protože se však obor stále více „zmužšťoval“ – mimo jiné pod vlivem zprávy Cannona a Perryho – začaly být počítače považovány za doménu chlapců. Tento stereotyp posilovali výrobci hraček, učitelé, rodiče i samotné děti.

V 80. letech, kdy počítače poprvé masově vstupovaly do domácností, měly dívky ještě méně příležitostí se s nimi seznámit. Počítače bývaly dárkem pro syny a videohry byly zaměřeny především na chlapce. Stereotyp „mužského“ světa počítačů navíc pronikl i do populární kultury. Filmy jako Podivná věda, Válečné hry nebo Pomsta nerdů vyprávěly variaci téhož příběhu: podivínský kluk okouzlí atraktivní, pasivní dívky svými úžasnými počítačovými schopnostmi.

Z mála žen, které se navzdory neustálému odrazování ze strany rodičů, učitelů i vrstevníků do technologického odvětví přece jen dostaly, jich mnoho v oboru dlouho nezůstalo. Předsudky vůči programátorkám se promítly i do jejich setrvání ve studiu: do roku 1995 opouštěly studentky informatiky na Carnegie Mellon University obor dvakrát častěji než studenti‑muži.

Jak je vidět, kombinace vnějších vlivů a vnitřních mechanismů vrátila technologický průmysl do stavu, v němž opět dominují muži.