Brit(ish)

Afua Hirsch je Britka. Její rodiče, partner i dcera jsou Britové. Vyrostla v luxusní londýnské čtvrti, vystudovala Oxfordskou univerzitu a píše pro deník The Guardian. A přesto se navzdory všem nezaměnitelně britským aspektům svého životního příběhu znovu a znovu setkává se stejnou otázkou: „Odkud jste?“

Důvodem je, že Afua Hirsch je smíšeného původu. Její otec je běloch německo‑židovského původu, její matka je černoška z Ghany. Afua má hnědou pleť a kudrnaté vlasy. V očích mnoha bílých Britů to samo o sobě její národnost činí buď nebritskou, nebo přinejmenším pochybnou. Proto se tato otázka neustále vrací.

Lidé, kteří se ptají, to obvykle myslí „dobře“ a jsou prostě zvědaví, otázka je však přesto obklopena celou řadou problematických předpokladů a implikací o tom, co znamená být Britem, kdo do britské společnosti patří a jak se britská národní identita prolíná s různými rasovými identitami rozmanité populace Spojeného království.

V tomto shrnutí se budeme těmito předpoklady a implikacemi zabývat, budeme je analyzovat a zkoumat prostřednictvím vyprávění, které se prolíná mezi osobním příběhem Afuy Hirsch a příběhem samotného Spojeného království. Na této cestě uvidíte, jak se rasismus v moderní Británii projevuje v mnoha subtilních podobách, jaké jsou vztahy mezi britským rasismem a xenofobií a jaká je dosud nedořečená historie vztahu Británie k otroctví.

„Kdo jsi?“ Když procházíme životem, každý z nás v sobě nosí mnohovrstevnatou odpověď na tuto otázku. Zamyslete se nad podstatnými a přídavnými jmény, která používáte, když popisujete sami sebe. Přemýšlejte o příbězích, které vyprávíte, abyste svému životu dali smysl. Jedním z těch podstatných jmen může být například vaše povolání a jedním z těch příběhů vyprávění o tom, jak jste si svou profesní dráhu vybrali.

Tyto odpovědi tvoří naše identity – způsoby, jimiž se jako lidské bytosti definujeme. Jako lidé jsme totiž zároveň oddělené individuality i společenské bytosti. Proto své identity vymezujeme jak na individuální, tak na sociální úrovni.

Individuálně se můžete chápat jako člověk s určitými osobnostními rysy, koníčky a zájmy. Sociálně se můžete vnímat jako příslušník určité politické strany nebo etnické skupiny. Každá naše identita představuje složitou směs obou typů charakteristik. Identita je proto velmi komplikovaný fenomén.

K tomu všemu mají i sociální skupiny, k nimž patříme, vlastní identity a svébytné způsoby, jak se definují. A aby to bylo ještě složitější, tyto definice bývají často zpochybňovány a stávají se předmětem sporů.

Identita britství je dobrým příkladem. Jakmile se lidé začnou ptát, do jaké míry se cítí být Brity, narážejí na celou řadu zapeklitých otázek. Co znamená být Britem? Jaké hodnoty britská společnost vyznává? Jaký je národní příběh Británie? Kdo do něj patří? Kdo se počítá jako Brit?

Stručně řečeno, Britové musejí odpovědět na stejnou základní otázku, od níž jsme se odrazili – jen se změnilo zájmeno. Už to není „kdo jsi?“, ale „kdo jsme?“ Na gramatické úrovni to může znít sjednocujícím dojmem, otázka britské národní identity však může být na úrovni idejí velmi rozdělující.

Pohovoříte‑li o ní se dvěma různými Brity, můžete dostat dvě zcela odlišné odpovědi – zvlášť pokud jeden z nich hlasoval v referendu v roce 2016 pro odchod a druhý pro setrvání Spojeného království v Evropské unii. Toto referendum o „Brexitu“ vyneslo na povrch řadu dosud skrytých společenských napětí, která prozkoumáme v následující části.

Než otevřeme pomyslnou plechovku červů jménem „Brexit“, je třeba si uvědomit, že jakákoli zobecnění ohledně referenda musíme brát s rezervou. Demografie voličů a důvody, proč lidé hlasovali pro odchod nebo pro setrvání, jsou složité. Každé zobecnění je tedy zjednodušením a vždy se najdou výjimky z jakéhokoli trendu, který pozorujeme.

S tímto upozorněním lze říci, že voliči pro odchod (Leave) a voliči pro setrvání (Remain) měli obecně odlišné představy o britské národní identitě. Stoupenci setrvání měli tendenci chápat britství inkluzivněji – jako identitu, která vítá přistěhovalce. Naopak stoupenci odchodu mívají spíše exkluzivní představu – takovou, která imigranty odmítá.

To samozřejmě neplatí pro všechny, nicméně protiimigrační nálady hrály nepochybně významnou roli při vítězství kampaně Vote Leave. V měsících před referendem tyto nálady přiživovala protiimigrační propaganda šířená skupinami, jako byla Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP). Imigrantům se přičítala vina za všechno možné – od nedostatku obecních bytů až po dopravní zácpy způsobené údajnou přelidněností měst.

V měsíci po referendu navíc došlo k 41% nárůstu trestných činů motivovaných rasovou či náboženskou nenávistí. Samozřejmě je třeba rozlišovat mezi migrací, rasou a náboženstvím. Tato rozlišení však mnoha bílým Britům často unikají. Mají tendenci předpokládat, že pokud má někdo hnědou pleť, „cizokrajně“ znějící jméno nebo je muslim, musí jít o imigranta.

Afua Hirsch to zažila na vlastní kůži, když si krátce po hlasování o Brexitu vzala taxi. Řidič se jí zeptal, zda se – jako britská občanka narozená britským rodičům – „brzy vrátí domů“. Tento incident rozhodně nebyl ojedinělý. Po referendu se pro lidi jiné než bílé pleti, pro imigranty a pro muslimy žijící ve Spojeném království stalo běžným, že jim bylo řečeno, aby se „vrátili tam, odkud přišli“.

Pro bílé Brity, kteří mají inkluzivnější představu o britské národní identitě, je taková rétorika šokující. A zde narážíme na první z mnoha zádrhelů našeho příběhu: právě tito Britové bývají často těmi, kdo se Hirsch zdvořile ptají, odkud pochází. Ačkoli je to formulováno slušněji, vychází to ze stejného základního předpokladu jako otázka taxikáře: Afua Hirsch není Britka, je cizinka. Proč? Jednoduše proto, že její hnědá pleť ji v očích tazatele označuje jako „jinou“.

Tato otázka tedy implikuje, že bělošství je jedním z předpokladů britství – hluboce problematické přesvědčení, které sdílí mnohem více Britů než jen ti nejotevřeněji xenofobní voliči pro odchod.