Biologická mysl

Kde sídlí vaše osobnost? Většina z nás by bez váhání odpověděla: v našem mozku. Po staletí západní myšlení i „zdravý rozum“ umisťovaly mysl a tělo do dvou oddělených světů. Tento přístup je však příliš zjednodušený. Nejnovější neurovědecký výzkum naznačuje, že skutečnost je mnohem složitější. Ve skutečnosti není hranice mezi mozkem a tělem nijak ostrá. Naše duševní fungování je těsně provázáno s fyzickým světem.

Všechno – od chemických látek v našem žaludku až po osvětlení v našem okolí – může sehrát zásadní roli v tom, jak myslíme a jak se cítíme. Pomocí srozumitelného jazyka a myšlenkových experimentů, z nichž se vám může zatočit hlava, se tyto úryvky zabývají vědeckými i filozofickými důsledky tohoto nuancovanějšího pohledu na mozek.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak mohou naše střeva ovlivňovat naše myšlenky, proč se na vědecké zprávy nedá vždy spoléhat a jaké by to bylo žít jako „mozek v nádobě“.

Mozek savců je jednou z nejkomplexnějších struktur v přírodě. I mozek krávy se skládá z miliard buněk a bilionů nervových spojení. Je to skutečný zázrak. Přesto je savčí mozek víc než jen nesmírně složitý orgán – je to také potenciálně chutná pochoutka.

Ano, je to tak: mozek je jedlý. Je plný tuků a vitamínů, a tedy poměrně výživný. Při vhodné úpravě z něj lze připravit chutnou polévku nebo guláš. Pokud jste ale jako většina lidí, mozek se na vašem jídelníčku obvykle neobjevuje. Nebylo tomu tak vždy. Archeologické nálezy z Keni naznačují, že raní lidé zařazovali zvířecí mozky mezi běžné svačiny. Teprve poměrně nedávno jeho obliba jako potraviny, zejména na Západě, výrazně poklesla.

Odkud se tedy bere naše odpor k pojídání něčeho, co by přitom mohlo být vydatnou a zdravou delikatesou? Podle autora je to kvůli tomu, co nazývá „cerebrální mystika“. Mozek nevnímáme jen jako orgán. Vidíme v něm sídlo mysli a zdroj duše.

Klíčové sdělení této kapitoly zní: Většina z nás pohlíží na mozek jako na transcendentální objekt, nikoli jako na běžný biologický orgán.

Naše moderní fascinace zvláštním postavením mozku začala na počátku 19. století, kdy německý vědec Franz Gall zpopularizoval frenologii. Frenologie tvrdila, že inteligenci a charakter člověka lze vyčíst z velikosti a tvaru jeho mozku a lebky. Ačkoli se ukázala jako mylná, udělala z mozku mimořádně atraktivní téma. Slavné osobnosti od Abrahama Lincolna po Walta Whitmana podstupovaly frenologická vyšetření. Univerzity shromažďovaly rozsáhlé sbírky mozků ve sklenicích. Dokonce i celé koloniální projekty byly ospravedlňovány na základě chatrných srovnání mezi evropskými a africkými tvary lebek.

Dnes už frenologii věří jen málokdo. Naše vědecké chápání mozku je nyní mnohem propracovanější. Desítky let výzkumu ukazují, že mozek je nesmírně složitý orgán a jeho fungování ovlivňuje bezpočet proměnných. Přesto „cerebrální mystika“ zůstává silná. Populární kultura stále vykresluje mozek jako tajemný, neuchopitelný, téměř nadpřirozený objekt. Stačí si vybavit obrázky, které doprovázejí časopisecké články o čemkoli spojeném s neurovědami: mozek se na nich vznáší v prázdnu, zalitý mystickým modrým či zeleným světlem.

V dalších úryvcích se tuto iluzi pokusíme rozebrat. Začneme rozšířenou představou, že mozek a tělo jsou dvě oddělené entity.

Jak vlastně mozek vypadá? Odpověď závisí na tom, koho se zeptáte. V průběhu dějin byl mozek často přirovnáván k nejmodernějším technologiím své doby. Pro Platóna byl mozek vozem taženým koňmi vášně. Ve 20. letech 20. století antropolog Arthur Keith přirovnával mozek k telefonní ústředně. Dnes je nejběžnější metaforou pro mozek počítač.

Na první pohled se srovnání s počítačem zdá výstižné. Stejně jako počítač má naše mysl schopnost uchovávat vzpomínky a zpracovávat informace. A podobně jako v počítači hrají i v mozku roli elektrické signály – v tomto případě zprostředkované neurotransmitery. Dokonce i struktura našeho mozku, s miliony propletených neuronů, může připomínat elektronické obvody procesoru.

Metafora mozku jako počítače má ale své limity. Ve skutečnosti je mozek mnohem organičtější.

Klíčové sdělení: Stejně jako ostatní orgány je i mozek „mokrý“, chaotický a spoléhá na složitou směs chemických procesů.

Označovat mozek za počítač posiluje představu ostrého rozlišení mezi mozkem a tělem. Tomuto postoji se někdy říká vědecký dualismus – mylná víra, že mozek je zásadně odlišný od ostatních orgánů. Dualismus tvrdí, že zatímco ledvina je měkká a poddajná, mozek je chladný a kalkulující jako stroj. Takový obraz naznačuje, že mozek plní své úkoly jako softwarový program, který používá pouze elektrické impulzy a racionální algoritmy.

To je ovšem značné zjednodušení. Na rozdíl od suchých křemíkových obvodů vašeho počítače či chytrého telefonu je mozek zcela organický. Přibližně pětinu jeho objemu tvoří tekutiny – krev a mozkomíšní mok, čirá tekutina plná iontů, živin a signálních molekul. Všechny tyto složky jsou pro hladký chod mozku nezbytné.

Kromě toho, zatímco elektricky aktivní neurony přitahují veškerou pozornost, v mozku se nacházejí i jiné typy buněk. Přibližně polovinu mozkové tkáně tvoří gliové neboli „lepidlové“ buňky. Vědci se dříve domnívali, že tyto buňky – stejně jako mozkomíšní mok – jsou v zásadě pasivní a poskytují jen strukturální oporu. Nedávné studie však ukazují, že tyto prvky jsou pro myšlenkové procesy mozku stejně důležité jako neurony.

V jedné studii na Rochesterské univerzitě byly lidské gliové buňky transplantovány do předních částí mozku embryonálních myší. Jak se hlodavci vyvíjeli, vykazovali zvýšené kognitivní schopnosti. Dokonce se naučili probíhat bludištěm dvakrát rychleji než jejich nepozměnění soukmenovci.

Pokud vám to všechno připadá složité, máte pravdu. Jak ale ukáže následující část, neměli bychom nechat složitost mozku zastínit jeho biologické kořeny.