Bílá křehkost

Pro mnoho bělochů existuje jen málo označení, která jsou nežádoucí nebo pravděpodobně urážlivá víc než slovo „rasista“. Jakmile jsou zpochybněny rasové rozměry něčích slov nebo chování, stačí už jen náznak tohoto termínu, aby vyvolal hněv a obranné reakce. Tato reakce je tak běžná, že si vysloužila nový název: bílá křehkost.

Na první pohled může působit jako pouhá přecitlivělost. Když se ale podíváme hlouběji, uvidíme, že jde o složitý jev, který lze rozdělit do několika složek. Při jejich probírání se zaměříme hlavně na rasové vztahy mezi bělochy a černochy ve Spojených státech, ale řada poznatků je použitelná i pro jiné vztahy a společnosti.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jaký je rozdíl mezi rasismem, rasovými předsudky a rasovou diskriminací,
• proč je označení „rasista“ vnímáno jako urážka,
• a jak základní americké ideologie ovlivňují chápání rasismu.

Bílá křehkost zahrnuje jak nepochopení, tak popírání skutečné povahy rasismu v americké společnosti. Toto nepochopení i popírání rasismus zároveň posilují a samy z něj vycházejí. Abychom tedy porozuměli bílé křehkosti, musíme nejprve pochopit rasismus – a k tomu je potřeba porozumět samotné rase.

Na rozdíl od rozšířeného přesvědčení není rasa genetickou realitou. Může to znít protiintuitivně kvůli zjevným fyzickým rozdílům mezi lidmi různých ras, jako je barva pleti nebo tvar očí. Tyto rozdíly však nespolehlivě odpovídají skutečným genetickým variacím mezi lidmi. Jde o povrchové odlišnosti, které pouze odrážejí geografická prostředí, jimž se lidští předkové přizpůsobovali.

Rasa tedy není biologický fakt, ale sociální konstrukt – soubor představ vytvořených v určité kultuře, které řídí myšlení a jednání lidí. Sociální konstrukce rasy učí členy společnosti, jak mají určité skupiny lidí vnímat a jak s nimi zacházet, a tím plní konkrétní funkce v rámci dané společnosti.

Porozumět rase proto znamená odpovědět na otázku: „Jakou funkci tato konstrukce plní?“ V USA historicky rasa sloužila k vyřešení rozporu, který leží v samém jádru založení země. Na papíře vznikly Spojené státy na ideálu rovnosti všech lidí. Ve skutečnosti však byly vybudovány na extrémních nerovnostech – mimo jiné na nerovnosti mezi lidmi evropského původu, kteří vlastnili otroky (evropskými Američany), a zotročenými lidmi afrického původu (africkými Američany).

Aby tento rozpor překlenuli, mnozí evropští Američané osmnáctého století se obrátili k tzv. rasové vědě – formě pseudovědy, která tvrdila, že Afričané a jejich potomci jsou přirozeně méněcenní než určité skupiny evropských Američanů, jež jsou naopak přirozeně nadřazené. Z tohoto falešného předpokladu pak vyvozovali, že Afričané a Afroameričané si zaslouží méně práv než evropští Američané, kteří si tím pádem zaslouží privilegované postavení. Nerovnost mezi oběma skupinami tak byla prezentována jako přirozená a oprávněná.

Šlo samozřejmě o velmi účelový argument. Poskytoval evropsko‑americkým elitám pohodlnou záminku pro zotročování Afričanů a Afroameričanů, z něhož měly značný prospěch – například v podobě levné pracovní síly a možnosti rozdělovat chudé lidi podle rasy, aby se nesjednotili a nepovstali proti elitám.

V tomto kontextu se objevila rasová označení „černý“ a „bílý“, na která se nyní zaměříme.

Označování lidí jako „bílých“ nebo „černých“ se může zdát poměrně přímočaré: bílí lidé jsou evropského původu, černí lidé afrického původu. Ve skutečnosti má však toto rozlišení složitou historii a v průběhu času se výrazně proměňovalo.

Původně se termín „bílý“ vztahoval jen na určité etnické skupiny z Evropy. Například na začátku devatenáctého století byli irští a italští Američané z této kategorie vyloučeni. Trvalo nějakou dobu, než byli oni a další nové skupiny evropských imigrantů považováni za bílé. Nejprve se museli asimilovat do bílé americké kultury – například se naučit anglicky a opustit své původní jazyky. Jak se postupně přizpůsobovali, definice „bílého“ se rozšířila tak, aby je zahrnovala.

Významnou roli při utváření této definice sehrál americký právní systém. Na začátku dvacátého století například americké soudy rozhodly, že Arméni mají být zařazeni mezi bílé, zatímco Japonci mají zůstat mimo tuto kategorii. Samotné americké právo tak vtělilo bělost do podoby privilegovaného právního statusu. Podle zákona měli bílí lidé nárok na určitá práva. Před zrušením otroctví v roce 1865 mezi ně patřilo i právo vlastnit otroky. Po jeho zrušení zahrnovala bělost nadále většinu práv spojených s občanstvím, včetně volebního práva.

Naopak lidem klasifikovaným jako černí nebylo dovoleno asimilovat se do hlavního proudu kultury ani užívat stejná práva jako těm, kdo byli klasifikováni jako bílí. Před rokem 1865 mohli být zotročeni; po něm jim bylo upíráno volební právo a další občanská práva.

Místo přirozeného rozlišení mezi dvěma existujícími skupinami lidí se tak „bílý“ a „černý“ staly pohyblivými ukazateli společenské nadřazenosti a podřízenosti. Výsledná nerovnost mezi bílými a černými lidmi dalece přesahovala rámec samotných zákonů; byla systémová – to znamená, že pronikla do základních sociálních, kulturních, politických i ekonomických struktur země.

Důsledky jsou patrné v obrovských rozdílech, které v USA přetrvávají dodnes. Například v polovině roku 2018 tvořili bílí lidé 100 procent deseti nejbohatších Američanů, 90 procent členů Kongresu, 96 procent guvernérů jednotlivých států, 100 procent nejvyšších vojenských poradců, 84 procent profesorů na plný úvazek na univerzitách a 90 až 95 procent lidí, kteří rozhodují o tom, jaké televizní pořady, hudební alba a knihy budou vznikat a vycházet.

Na tomto pozadí můžeme lépe pochopit rasismus – téma následující kapitoly.