Autobiografie Martina Luthera Kinga Jr.

„Mám sen“ patří k nejznámějším a nejdůležitějším větám v novodobých dějinách Spojených států. Pronesl ji křesťanský kazatel a ikona hnutí za občanská práva Martin Luther King Jr. ve svém projevu při pochodu na Washington v roce 1963, když vyzýval k rovnosti a svobodě pro černé Američany. Pro mnohé dnes tento projev představuje symbolický vrchol amerického hnutí za občanská práva šedesátých let, které King pomáhal formovat, organizovat a inspirovat.

Za svůj mimořádný přínos tomuto hnutí byl King v roce 1963 vyhlášen mužem roku časopisu Time, v roce 1964 obdržel Nobelovu cenu za mír – a v roce 1968 byl tragicky zavražděn. Jaké osobní, společenské a politické síly však formovaly tuto národní ikonu míru a spravedlnosti?

Tyto úryvky přibližují člověka stojícího za hnutím – z Kingova vlastního pohledu. Jsou sestaveny z jeho textů, dopisů, kázání, komentářů a rozhovorů a poskytují přehled o hlavních událostech jeho života i o jeho osobních myšlenkách a pocitech, které je provázely.

V tomto shrnutí se dozvíte, kdo inspiroval Kingovu ústřední filozofii nenásilí, proč byl kritický k hnutí Black Power a jak si přál, aby byl po své smrti připomínán.

Martin Luther King Jr. se narodil 15. ledna 1929 v Atlantě, do rozděleného světa zmítaného hlubokými hospodářskými problémy. Americký Jih byl stále přísně segregovaný a Velká hospodářská krize teprve klepala na dveře. Přesto se Kingovi řadili k těm šťastnějším černošským rodinám té doby. Nebyli bohatí, ale z platu Martina Luthera Kinga staršího, křesťanského kazatele, žili skromně, avšak poměrně pohodlně. Jejich víra byla navíc stálým zdrojem lásky a síly.

Klíčové poselství této části zní: V dětství Martin Luther King Jr. na vlastní kůži zakusil rasovou i ekonomickou nespravedlnost.

Kingův otec byl rozený kazatel – silná, dynamická osobnost, kterou černá komunita v Atlantě hluboce respektovala. Patřil k prvním výrazným postavám hnutí za občanská práva, které měl jeho syn brzy vést. Kingova matka Alberta byla naopak jemná a tichá, ale stejně neústupná, pokud šlo o vštěpování sebeúcty svým dětem navzdory diskriminaci, které čelily. Právě ona Kinga učila o historii otroctví ve Spojených státech a snažila se mu co nejlépe vysvětlit fungování systému segregace na americkém Jihu.

Jako dítě byl King často zmaten zdánlivě svévolnými nespravedlnostmi, které segregace vytvářela. Nesměl si hrát ve většině veřejných parků. V autobuse musel sedět vzadu, i když byl téměř prázdný. A když do města dorazil nový film, musel čekat měsíce, než se začal promítat v kinech pro černé.

Jeden z jeho nejbolestnějších raných zážitků rasismu přišel ve chvíli, kdy mu rodiče bílého chlapce z okolí najednou zakázali se s ním stýkat. Otec chlapce nechtěl, aby se jeho syn přátelil s černochem.

Jak King dospíval, rasistické struktury, které ho obklopovaly, se mu stále zřetelněji odhalovaly. Byl svědkem policejní brutality i bití, kterého se dopouštěli členové Ku Klux Klanu. Chudoba, již viděl v černé komunitě, ho přesvědčila, že mezi rasovým útlakem a ekonomickým vykořisťováním existuje systémová souvislost.

V důsledku toho začal King velmi brzy usilovat o rasovou spravedlnost. Vedl církevní a biblické studijní skupiny. Ve čtrnácti letech se zúčastnil řečnické soutěže pro regionální veřejné školy, kde s vášní obhajoval konec segregace.

A to byl teprve začátek.

Poté, co přeskočil jeden ročník a předčasně dokončil střední školu, nastoupil King ve svých pouhých patnácti letech na Morehouse College v Atlantě. Právě zde se poprvé setkal s konceptem nenásilného odporu, který se stal základem jeho filozofie.

Jeho inspirací byl esej Henryho Davida Thoreaua „O občanské neposlušnosti“, v němž Thoreau popisuje své odmítnutí platit daně na protest proti mexicko‑americké válce a šíření otroctví. King si uvědomil, že nejlépe bude lidstvu sloužit, pokud půjde ve šlépějích svého otce a stane se kazatelem. V posledním ročníku na Morehouse byl vysvěcen na duchovního.

Hlavní poselství této kapitoly zní: Na vysoké škole King tříbil své teologické i filozofické názory.

V roce 1948 nastoupil na Crozer Theological Seminary v Pensylvánii. S velkou vážností se věnoval intelektuálnímu hledání cest, jak porozumět společenskému zlu a jak je překonat. Četl vše od Platóna po Milla a Locka. Žádný z těchto filozofů na něj však nezapůsobil tak silně jako Walter Rauschenbusch, americký teolog, který tvrdil, že kazatelé mají morální povinnost bojovat proti chudobě, vykořisťování a nerovnosti.

Na Crozeru King také prohloubil své porozumění pacifistické filozofii nenásilí. Fascinoval ho Mahátma Gándhí a jeho nenásilné kampaně odporu proti britské nadvládě v Indii.

Nakonec se King přestěhoval do Bostonu, aby dokončil doktorát na Teologické fakultě Boston University. V té době byl již hluboce přesvědčen, že nenásilný odpor vůči nespravedlivým systémům je křesťanskou povinností.

Vysokoškolská léta pro něj však neznamenala jen ideový vývoj, ale i zásadní osobní proměnu. V Bostonu mu společný přítel představil Corettu Scottovou, zpěvačku z Alabamy. Pro Kinga to byla láska na první pohled. Po jejich prvním setkání řekl matce, že Coretta se stane jeho ženou – a měl pravdu. Ukázala se jako oddaná partnerka a po celé jejich manželství byla pro Kinga velkou oporou, hnutí podporovala na každém kroku. Společně měli čtyři děti: Martina Luthera III., Dextera, Yolandu a Bernice.

Po absolvování Boston University byl King povolán jako kazatel do baptistického sboru Dexter Avenue Baptist Church v Montgomery v Alabamě. Ačkoli měl z návratu na segregovaný Jih obavy, cítil morální povinnost sloužit černé komunitě v tomto problematickém městě. V květnu 1954 pronesl v Montgomery své první kázání jako tamní farář.

Jak se brzy ukázalo, ocitl se na správném místě ve správný čas.