Můj příběh

Michelle Obamová je americká právnička, spisovatelka a bývalá první dáma Spojených států amerických. Narodila se 17. ledna 1964 v Chicagu v Illinois. V roce 1985 získala titul bakaláře z oboru sociologie na Princetonské univerzitě a v roce 1988 titul právničky na Harvardově univerzitě.

Po ukončení studia pracovala jako právnička v advokátní kanceláři Sidley Austin, kde se seznámila se svým budoucím manželem, Barackem Obamou. V roce 1991 se stala asistentkou starosty Chicaga a později pracovala jako výkonná ředitelka nemocnice University of Chicago Medical Center.

V roce 2009 se stala první dámou Spojených států amerických, když její manžel Barack Obama vyhrál prezidentské volby. Během svého působení jako první dáma se věnovala boji proti obezitě a podpoře vzdělávání dívek.

V roce 2018 vydala svou autobiografii s názvem Můj příběh, která se stala bestsellerem a získala mnoho pozitivních recenzí. V knize se věnuje svému dětství, studiu, manželství a působení jako první dáma.

Michelle Obama je také aktivistkou a podporuje různé charitativní organizace, jako například Girls Inc. nebo Let Girls Learn. Její práce a angažovanost ji učinily jednou z nejvýznamnějších a nejinspirativnějších osobností současnosti.

Úvod

Seznamte se s inspirativním příběhem o životní cestě jedné ženy z chicagské jižní čtvrti až do Bílého domu.

Datum: 1. dubna 2009. Místo konání: Londýn. Přesné místo konání: Buckinghamský palác.

Pro Michelle a Baracka Obamu je to velký den. V lednu byl Barack inaugurován do funkce prezidenta Spojených států. Nyní se s Michelle účastní recepce summitu G20 a na světové scéně jsou považováni za nováčky. Michelle, která vyrostla v chicagské čtvrti South Side, naráží na Angelu Merkelovou a Nicolase Sarkozyho a pojídá s nimi jednohubky. Je to vzrušující, ale není si jistá, jak se chovat uprostřed podivné novosti starého světa.

Ke konci večírku se po Michellině pravici náhle objeví anglická královna. Obě strávily večer nezávaznou konverzací a dodržují přísný formální protokol. Proto se zdá, že se nálada zlepší, když se královna podívá na Michelliny lodičky a řekne: „No, ty boty jsou docela nepříjemné, že?". Obě přiznávají, že je pobolívají nohy a společně se tomu zasmějí. V tu chvíli Michelle z přirozeného popudu položí královně ruku na záda, jako by to udělala s jakoukoli jinou osobou, s níž právě navázala lidský vztah.

V tu chvíli netušila, že tím porušila protokol a to ve velké míře. Britský tisk reagoval, jako by se dopustila ohavného zločinu nebo přinejmenším nehorázného faux pas. Jak se opovážila dotknout se královské rodiny! Ale místo aby si Michelle zahanbeně schovala tvář, stála si za svým gestem. Možná to nebylo zrovna nejvhodnější. Ale bylo to tak lidsky přirozené. A co víc, královna gesto opětovala a položila svou ruku v bílé rukavičce Michelle na ramena.

Tato malá scéna prozrazuje mnohé o vřelé povaze Michelle Obamové: Je to silná a zároveň laskavá žena, která chce dělat všechno po svém a přitom se snaží najít společnou řeč. A ano, je také kontroverzní. Tyto kapitoly vám přiblíží její životní příběh a to, jak se stala tím, čím je dnes.

Ambiciózní začátek

Jednou z prvních vzpomínek Michelle Obamové je zvuk klapání kláves klavíru. V jejích uších to byl zvuk ambicí. V místnosti pod její ložnicí vyučovala Michellina prateta Robbie hodiny klavíru. Každý den mohla Michelle slyšet tóny jejich studentů, kteří bezradně přešlapovali na místě při skládání písní. Zvuk této amatérské hudby udělal na Michelle takový dojem, že se ve svých čtyřech letech stala také ctižádostivá. Michelle si byla jistá, že se chce naučit hrát na klavír.

Bylo to na konci šedesátých let v chicagské čtvrti South Shore. Byla to doba politického neklidu a sociálních nepokojů, ale Michelle byla příliš malá na to, aby příliš rozuměla tomu, co se děje mimo její domov. Její rodinu tvořili bratr Craig, který byl o dva roky starší, otec, který pracoval v továrně na filtraci vody a miloval baseballový tým Chicago Cubs a matka, která uměla šít a aktivně se podílela na získávání finančních prostředků.

Jednou z věcí, která jejich rodinu skutečně spojovala, byla hudba. Její otec doma neustále pouštěl jazzové desky. A u dědečka v každé místnosti byl reproduktor připojený ke stereofonnímu systému; při rodinných setkáních naplňoval dům koktejl hlasů a hudebních tónů: Ella Fitzgeraldová, John Coltrane, Miles Davis. Byl to její dědeček, kterému všichni říkali „Southside", kdo Michelle koupil její první desku: Stevieho Wondera Talking Book.

Ale naučit se hrát hudbu byl jiný příběh. Teta Robbie byl navíc přísná a neústupná. Její držení těla bylo bezvadné. Brýle na čtení jí stále visely na krku a hrozily zkoumavým pohledem. Své studenty často peskovala. Přesto Michelle toužila získat její uznání.

Pokud jste chodili na hodiny klavíru, víte, že jedním z prvních kroků je naučit se najít střední C. Střední C funguje jako hudební orientační bod; když víte, kde se nachází, můžete správně umístit ruce na klávesy. Ale když jsou vám čtyři roky a sedíte před 88 klávesami, najít střední C není snadný úkol. Naštěstí na Robbie klavíru byla tato klávesa vyštípnutá, takže ji bylo snadné najít.

Michelle byla většinou nadšená žákyně a dělala rychlé pokroky, podle Robbie až příliš uspěchané. Zanedlouho se Michelle snažila přeskočit na pokročilejší skladby v učebnici. Pratetu Robbie to zdaleka neohromilo, spíš vytočilo, a tak trvala na tom, aby Michelle dělala, co jí řekne, a postupovala krok za krokem.

Pak přišel Michellin první velký recitál. Jednou ročně Robbie představovala své žáky publiku v hudebním sále Rooseveltovy univerzity. Michelle si stáhla vlasy do culíků a oblékla si roztomilé šaty. Byla připravená zazářit. Ale když se posadila ke klavíru, ztuhla. Nebyla tam žádná odštípnutá klávesa. Kde bylo prostřední C?

V tu chvíli přišla na pomoc Robbie. Klidně vstoupila na pódium, natáhla se přes rameno jako anděl strážný a ukázala prstem. Michelle teď mohla začít svůj recitál.

Sebevědomí ve vzdělávání

Michelle vyrůstala mezi lidmi, kteří se o něco snažili. Usilovali o co největší užitek z toho, co měli k dispozici, a snažili se dát svým dětem lepší příležitosti, než s jakými vyrůstali. Už jako žákyně základní školy Michelle usilovala o to, aby se jí ve škole dařilo. Vzhledem k jejím okolnostem však nebylo vždy snadné vyniknout.

Například když Michelle nastoupila do druhé třídy, ocitla se ve třídě plné zmatkujících dětí a bezradná učitelka nebyla schopna situaci zvládnout. Naštěstí když Michelle vylíčila, jak velmi tuto třídu nesnáší, její maminka ji vyslechla a brzy ji nechala přezkoušet a přeřadit do třetí třídy s dalšími nadanými dětmi, které bavilo učení. 

Michelle dodnes uvažuje o tom, jaký by byl její život, kdyby její maminka tehdy nezakročila. I nadále totiž dosahovala dobrých studijních výsledků a nakonec se dostala na střední školu Whitneyho M. Younga, školu s rovnými příležitostmi a progresivními učiteli, kam se sjížděly nadané děti z celého města.

Ale teď, když našla školu, která jí vyhovovala, se musela naučit, jak do ní zapadnout. Michelle se poprvé setkala s dětmi z bohatší severní části Chicaga, s dětmi, které měly cestovní pasy a jezdily na dovolené, jejichž součástí bylo lyžování. Děti, které nosily značkové kabelky a bydlely v mrakodrapech.

Michelle si však vytvořila důvěrné pouto s jednou spolužačkou. Santita Jacksonová byla dcerou Jesseho Jacksona, slavného politického vůdce, a Michelle byla vítána ve vzrušující a pestré Jacksonově domácnosti. Jednoho horkého dne dokonce pochodovala v průvodu Den Buda Billikena se Sanitou a dalšími příznivci Jesseho Jacksona.

Michelle se tak poprvé seznámila s tím, jaký je život v politice. A popravdě řečeno, nebylo to nijak oslovující. V Jacksonově domácnosti panoval chaos, zaměstnanci pobíhali na všechny strany a jen velmi málo bylo klidu a stability. Jako slušná dívka, která měla ráda pocit kontroly, už tehdy poznala, že to není nic pro ni.

Michelle začala získávat intelektuální sebevědomí až na střední škole. Zjistila, že čím víc se snaží, tím blíž je k tomu, aby se dostala mezi nejlepší ve třídě. A v době, kdy byla ve čtvrtém ročníku, byla zvolena pokladníkem třídy, členkou Národní společnosti cti a měla nakročeno k tomu, aby se dostala mezi deset procent nejlepších žáků třídy. V té chvíli si začala věřit natolik, že se rozhodla zamířit na Princetonskou universitu.

Její výchovná poradkyně si tímto plánem nebyla tak jistá. Tvrdila, že Michelle možná není „vhodnou adeptkou na Princeton". Michelle si však nyní věřila natolik, že věděla, že se její poradkyně mýlí. Michelle se přihlásila. Pokračovala ve svém úsilí. A nakonec byla přijata.

Nová škola, nový vzor

Michelle přitahoval Princeton zčásti proto, že tam byl zapsán její bratr Craig, který se k otcově radosti rychle stal hvězdou basketbalového týmu. Michelle tedy nebyla úplně sama, když poprvé vstoupila do univerzitního areálu v New Jersey. To však neznamená, že se v kampusu cítila jako ve svém druhém domově. Ve skutečnosti to tak zdaleka nebylo.

První den na Princetonu si Michelle odložila osobní věci ve svém pokoji na koleji a vyhlédla z okna, aby viděla valící proud studentů, většinou bělochů a mužů, kteří si nesli své věci přes kampus. Byl to pro Michelle nový pocit, být někde, kde je jedním z mála lidí jiné než bílé pleti. Ve skutečnosti bylo v Michellině třídě prvňáků méně než devět procent černochů. Podle jejích slov to bylo jako být mákem v misce rýže.

Ale i přes počáteční rozladění našla podpůrnou komunitu v univerzitní organizaci známé jako Centrum třetího světa (TWC). A když začala pracovat jako asistentka ženy, která TWC vedla, získala Michelle také inspirativního mentora. 

Czernyová Brasuellová, Michellina nová šéfová, byla temperamentní a pohledná mladá černoška, která byla neustále v pohybu. Často ji bylo vidět, jak spěchá z jedné schůzky na druhou, v podpaží má štos papírů a ze rtů jí visí cigareta. Czernyová byla vzrušující, neúnavná, živelná. A to vše zvládala jako svobodná matka.

Zvláště úchvatná byla Czernyová během cesty do New Yorku. Michelle ve New Yorku nikdy nebyla a naplňovalo ji to úžasem a úzkostí. Troubení klaksonů. Lidé na sebe pokřikovali. Všechno se pohybovalo ve vysokém a hektickém tempu. Ale Czernyová nejenže nebyla tímto rušným blázincem nijak zaskočena, ale zdálo se, že ji jeho energie nabíjí. Projížděla autem kolem taxíků a chodců, dvakrát přeparkovala, vjížděla do obchodů a vyjížděla z nich a vypadalo to, že o nic nejde.

V jednu chvíli, když dvojí parkování nepřipadalo v úvahu, nechala Czernyová Michelle převzít řízení a řekla jí, ať několikrát objede blok, aby si mohla něco zařídit. Michelle byla nejprve trochu zaskočená. Pak ale uviděla výraz její tváře a usedla na sedadlo řidiče. Výraz, který jí Czernyová věnovala, naznačoval: "Smiř se s tím a trochu si užívej." V tu chvíli se jí zdálo, že se jí to podařilo.

Michelle vystudovala sociologii na Princetonu a plánovala se přihlásit na Harvardovu právnickou fakultu. Od Czernyové se však naučila hodně o životě. Michelle věděla, že jednoho dne chce být pracující matkou a Czernyová byla dokonalým příkladem toho, jak to lze dělat s grácií a stylem.

Rande, na které se nezapomíná

Po dokončení právnické fakulty na Harvardu v roce 1988 se Michelle vrátila do Chicaga a nastoupila do prestižní advokátní kanceláře Sidley & Austin. Součástí Michellina úkolu bylo poskytovat poradenství nadějným studentům práv a případně je připravit na to, aby se po dokončení studia mohli připojit k firmě. V této souvislosti se Michelle seznámila s mladým nadějným advokátem Barackem Obamou.

Ještě než se s ním Michelle setkala, slyšela o tomto pozoruhodném mladém muži mluvit, ale Michelle byla skeptická. Harvardští profesoři ho označovali za nejnadanějšího studenta, s jakým kdy pracovali. Podle Michelliných zkušeností se však bílí profesoři často rozplývali nad každým polovzdělaným černochem v pěkném obleku. Navíc měl tu drzost přijít pozdě na jejich první schůzku. A co bylo nejhorší, byl kuřák!

Jakmile Barack konečně dorazil, bylo okamžitě jasné, že je opravdu trochu jiný. Před studiem práv na Harvardu si vzal několik let pauzu, takže byl o pár let starší než ona. Vyzařovalo z něj sebevědomí a sebejistota. Natolik, že všichni ve firmě toužili získat jeho názor na cokoli, na čem pracovali.

A přesto byli s Michelle podobně smýšlející a rychle se mezi nimi vytvořil bezproblémový vztah. Znal chicagské čtvrti South Side, protože tam pracoval jako komunitní organizátor. A rozhodně byl pohledný. Přesto si Michelle hned nemyslela, že se k sobě milostně hodí. Ale týdny plynuly, jejich schůzky probíhaly hladce a ona nakonec přijala jeho nabídku: pokusí se ignorovat jeho kouření a půjde s ním na rande.

Na první schůzce byla trochu ostražitá. Koneckonců po většinu života se pohybovala ve velmi zajetých kolejích a honila se za jedním kariérním cílem za druhým. Teprve nedávno si Michelle začala uvědomovat, že se nikdy nezastavila a nezeptala se sama sebe, jestli je tohle život, který opravdu chce. Michelle, která se cítila čím dál nejistější ohledně cesty, kterou se vydala, připadala Barackova sebevědomá a bezstarostná povaha téměř jako hrozba. Postupně se však její obrana začala rozplývat.

Barack měl jiný způsob myšlení než lidé, na které byla zvyklá. Nešlo jen o to, že byl přemýšlivý a ve volném čase si rád četl o městském bydlení. Také mu nezáleželo na penězích. Jeho touha něco změnit daleko převyšovala zájem o bohatství. A tak Michelle poprvé začala dlouze přemýšlet o tom, jakou kariéru vlastně chce.

Nakonec, po grilovací párty u kolegy, kde sledovala Baracka při basketbalovém zápase, Michelle cítila, jak zvolňuje tempo, aby se mu přiblížila. Barack má něco, co by se dalo nazvat havajskou nenuceností. Později toho dne, poté co si zašli na zmrzlinu, se poprvé políbili. A právě tehdy se zdálo, že všechny pochybnosti o jejím budoucím manželovi zmizely.