Ztracená spojení

Je velmi pravděpodobné, že vy nebo někdo z vašich blízkých někdy bojoval s depresí. Nešťastnou skutečností je, že mnoho aspektů dnešní hektické, soutěživé a izolující kultury přispívá k tomu, že se deprese stala až příliš běžnou součástí moderního života.

Autor Johann Hari tvrdí, že hlavní příčiny deprese byly po dlouhou dobu zásadně nepochopeny – mimo jiné i kvůli vlivu mocných farmaceutických korporací, které prosazují představu, že deprese je především důsledkem takzvané „chemické nerovnováhy“ v mozku. Jak uvidíme v následujících kapitolách, nejde o hlavní příčinu každodenní deprese, kterou zažívá tolik lidí.

Skutečnými viníky nejsou primárně biologické faktory, ale spíše nevyřešená traumata, izolace, falešné hodnoty spojené se statusem a penězi nebo jednoduše toxické pracovní prostředí. Není však důvod propadat beznaději – ukážeme si také, jak se s každým z těchto faktorů dá pracovat, jak je lze zmírnit či změnit a jak může být život poznamenaný depresí přetvořen v naplněný život plný naděje a dobré vůle.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč je Prozac v lecčems podobný Haygarthově hůlce,
• co nás může naučit cyklistický obchod v Baltimoru o zdravém pracovním prostředí,
• a jak může být „sociální předpis“ účinnější než ten farmaceutický.

Autor Johann Hari si vzal své první antidepresivum v osmnácti letech, ale do té doby už měl za sebou roky zkušeností s depresí. Už jako malý chlapec zažíval chvíle, kdy seděl sám v pokoji a bezmocně plakal. Postupně pochopil, že prožívá příznaky deprese.

Když vyhledal lékařskou pomoc, lékař mu vysvětlil, že příčinou deprese je chemická nerovnováha v mozku, kterou lze zmírnit antidepresivy na předpis. Pro Hariho to znamenalo začít užívat Paxil, jeden z mnoha léků na trhu klasifikovaných jako selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI). Ty údajně zvyšují hladinu serotoninu na úroveň „normálního“, tedy nedepresivního člověka.

Stejně jako mnoho pacientů, kteří SSRI užívají poprvé, i Hari pocítil určitou počáteční úlevu, ta však netrvala dlouho. Lékař mu proto dávku zvýšil, což vedlo k dalšímu období zlepšení – po němž opět následoval návrat deprese a další navýšení dávky. Jednou z mála věcí, které měl Hari jisté, bylo, že mu Paxil způsoboval přibývání na váze a nadměrné pocení.

Nakonec, ve svých třiceti letech, musel čelit pravdě: po více než deseti letech užívání Paxilu byl stále depresivní. Toto poznání ho přimělo pustit se do rozsáhlého výzkumu deprese a antidepresiv – a to, k čemu dospěl, bylo skutečně šokující.

Po rozhovorech s řadou výzkumníků zjistil, že existuje jen málo důkazů podporujících tvrzení, že depresi způsobuje chemická nerovnováha, nebo že jsou SSRI účinnou léčbou pro většinu lidí trpících depresí.

V polovině devadesátých let se profesor Harvardovy univerzity Irving Kirsch začal detailně zabývat výzkumem antidepresiv. Zjistil, že klinické studie publikované farmaceutickými společnostmi byly systematicky zkreslovány tak, aby jejich léky získaly schválení. Například při klinickém testování Prozacu bylo zařazeno 245 pacientů, ale v publikovaných výsledcích se objevilo pouze 27 pacientů, u nichž se projevily pozitivní účinky.

V případě Paxilu zase neupravené výsledky jedné klinické studie ukázaly, že pacienti reagovali lépe na placebo než na samotný lék. Kirsch se rovněž zaměřil na tvrzení o souvislosti mezi depresí a hladinou serotoninu. Dospěl k závěru, že jde o „historickou náhodu“: vědci nesprávně interpretovali některé nálezy a farmaceutické firmy se této mylné představy chopily, aby mohly prodávat své přípravky.

Jak to shrnula Hariho profesorka z Londýnské univerzity Joanna Moncrieff: pokud jde o úzkostné a depresivní mozky, „neexistují žádné důkazy o tom, že by šlo o chemickou nerovnováhu“.

Hari jen těžko věřil tomu, co opakovaně slyšel od jednoho výzkumníka za druhým: farmaceutické společnosti vnucují veřejnosti falešný příběh a nesčetné testy ukazují, že antidepresiva mají jen velmi omezený účinek. To mimo jiné ukazuje, jak důležitý je samotný příběh – ať už pravdivý, nebo ne – při vytváření placebového efektu.

Síla placeba je v lékařské komunitě dobře známá. Jedním z nejznámějších příkladů je příběh Henryho Beechera, lékaře z druhé světové války, který při ošetřování nekonečného proudu raněných vojáků vyčerpal zásoby morfia. Rozhodl se proto pacientům tvrdit, že jim podává morfium, ačkoliv jim ve skutečnosti aplikoval placebo v podobě cukrové vody. Pozoruhodné je, že injekce přesto dokázaly zmírnit bolest a pacienty uklidnit.

Ještě výmluvnější je příběh Haygarthovy hůlky – kovové tyče prodávané v roce 1799 jako zázračný léčebný prostředek. Stačilo prý jen mávat hůlkou nad postiženým místem a věřit v uzdravení. A skutečně: pacienti, kteří uvěřili tomuto příběhu, hlásili zhojené vředy a ústup zánětů – alespoň na nějaký čas. Ukazuje to, jak obrovskou moc může mít víra.

Když se podíváme na důkazy týkající se antidepresiv, zdá se, že léky jako Paxil a Prozac nejsou o mnoho jiné než Haygarthova hůlka. Depresivním lidem se často říká, že mají v mozku příliš málo serotoninu a že jim léky tuto hladinu zvýší, a tím jim uleví. Stejně jako v případě údajně zázračné hůlky to vede k počátečnímu zlepšení, které však časem vyprchá.

Možná si řeknete, že když placebo přináší určitou úlevu, není tato dezinformace zase tak škodlivá. Je ale třeba vzít v úvahu dlouhý seznam vedlejších účinků – včetně přibývání na váze či sexuální dysfunkce –, které činí tyto dočasné výhody ještě spornějšími.

Pokud tedy deprese není důsledkem chemické nerovnováhy, co ji způsobuje? Jak uvidíme v další kapitole, důvodů, proč se cítit smutně a beznadějně, je víc než dost.