Zprávy z ploché Země

Stává se vám, že vám unikají ty nejdůležitější zprávy? Je sice zábavné číst o roztomilé kočce, která s oblibou útočí na pošťáky – ale opravdu kvůli takovýmhle historkám zapínáme zpravodajství? Není tu něco jiného, co byste měli vědět – třeba o chemické továrně, která se právě plánuje ve vaší čtvrti, nebo o reformě penzijního systému, jež ovlivní celou vaši generaci?

Zdá se, že při výběru zpráv už není hlavním kritériem jejich skutečná důležitost. A má to svůj důvod. Média dnes vlastní obří korporace, které zajímají především populární – a tedy ziskové – příběhy, nikoli pravda a veřejný zájem.

Jak tedy novináři pracují v době, kdy se žurnalistika stala součástí korporátního byznysu? V tomto shrnutí se to dozvíte. Zjistíte mimo jiné, proč víte tolik o hurikánu Katrina a téměř nic o hurikánu Stan, co je problematického na „vyvážených“ článcích a proč váš podivínský soused možná není tak paranoidní, jak se na první pohled zdá.

Když si představíte novináře, možná se vám vybaví dost tradiční obraz: někdo, kdo spěchá na místo události, zapisuje si, co vidí, vyptává se lidí a shání informace. V dnešní době ale novináři takto pracují jen zřídka.

Stále méně z nich vyráží do terénu, aby si své kauzy sami ověřovali a zkoumali. Místo toho většinou přebírají texty, které původně zveřejnily velké zpravodajské agentury, případně vycházejí z tiskových zpráv.

Když Univerzita v Cardiffu analyzovala 2 207 článků z nejrespektovanějších britských médií, zjistila, že 60 procent z nich pouze opakovalo předchozí zprávy agentur nebo tiskové zprávy a přidávalo jen minimum nových informací. Pouhých 12 procent textů bylo podle studie založeno na vlastním šetření novinářů.

Novináři v celostátních médiích prostě nemají čas na podrobné investigace. Je to důsledek škrtů v nákladech a snižování počtu zaměstnanců v národních mediálních domech, což zanechává zbylým novinářům na bedrech práci jejich bývalých kolegů. Dnes tak běžný redaktor napíše zhruba deset textů denně – což v průměrném pracovním dni znamená méně než hodinu na jeden článek. Není divu, že průměrný reportér má jen velmi omezenou možnost opustit kancelář, vyrazit na místo dění nebo se osobně sejít s očitými svědky.

K tomu všemu drastické škrty výrazně snížily počet regionálních zpravodajů. Celostátní redakce se dříve mohly spoléhat na síť místních reportérů po celé zemi, kteří jim pomáhali ověřovat informace a rozkrývat kauzy. Dnes však mnoho lokálních novin skoupily velké, na zisk orientované koncerny, které kvůli úsporám propustily většinu regionálních novinářů.

Výsledkem všech těchto úspor jsou redakce s velmi malým počtem lidí, kteří mohou skutečně vyrazit do terénu a něco sami zjistit. Typický novinář dnes tráví velkou část dne hledáním agenturních zpráv na internetu a snaží se z nich „vyrobit“ co nejvíce článků.

Představte si, že jste novinář a narazíte na skvělou kauzu – ale když ji předložíte šéfredaktorovi, ten ji smete ze stolu. Co s tím můžete dělat?

Zní to absurdně, ale běžnou praxí dnes je předat takový příběh zpravodajské agentuře, počkat, až ho zveřejní, a teprve potom ho v redakci znovu zpracovat. Tato strategie funguje proto, že média mají k agenturám obrovskou důvěru.

Například interní pokyny BBC stanovují, že novináři musí mít pro každý příběh alespoň dva zdroje – pokud ovšem primárním zdrojem není agentura Press Association (PA). V takovém případě mohou zprávu zveřejnit bez dalšího ověřování.

Podobně je tomu i na mezinárodní úrovni. Dvě hlavní světové agentury, Associated Press (AP) a Reuters, v podstatě určují, co se na celém světě považuje za zprávu. Jen málo redakcí jde nad rámec jejich výstupů a informace důkladněji prověřuje.

To ovšem může být problém, protože zpravodajské agentury nejsou na důkladné ověřování a investigaci příliš dobře vybavené. I ony čelí stejným škrtům jako ostatní média, takže jejich novinářům zbývá na prověřování informací jen minimum času.

Když se podíváme na AP a Reuters, zjistíme, že jejich zpravodajství o mezinárodních událostech stojí na práci několika málo novinářů v místních kancelářích po celém světě. A protože tyto pobočky fungují s minimálním personálem, spoléhají se novináři převážně na tiskové zprávy organizací a vlád. Mohou se sice opřít i o místní média, ta ale často také jen recyklují tiskové zprávy – vzniká tak bludný kruh, v němž si agentury a média navzájem kopírují obsah.

Není třeba dodávat, že tisková zpráva rozhodně není nejobjektivnějším zdrojem informací. Typický agenturní novinář začíná den v šest nebo sedm ráno tím, že přepisuje a upravuje texty z tiskových zpráv a jiných novin – v době, kdy je ještě příliš brzy na to, aby mohl komukoli volat a informace si ověřovat.