Zpověď ekonomického zabijáka

Jak se zbavit nepohodlných vládců a zároveň udržet údajně nezávislé země a jejich zdroje pod kontrolou, aniž by bylo nutné posílat mariňáky? Právě tuto otázku si kladli američtí stratégové v raných letech studené války. V šedesátých letech na ni našli odpověď.

Začali využívat takzvané „ekonomické zabijáky“ – Economic Hit Many (EHM) – soukromé dodavatele, kteří za ně odváděli špinavou práci potřebnou k tomu, aby se jednotlivé země držely v linii se Spojenými státy. V tomto shrnutí se ponoříme do tohoto temného světa prostřednictvím životního příběhu Johna Perkinse, mladého dobrovolníka Mírových sborů, kterého v Ekvádoru naverbovali a ve Spojených státech přetvořili v EHM.

Na této cestě prozkoumáme operace, jichž se účastnil, a uvidíme, jak odrážely proměňující se cíle americké zahraniční politiky. Zjistíte také, co mají společného dominové kostky s šířením komunismu, jak podmíněné půjčky zajišťují loajalitu států, jako je Indonésie, a proč se američtí stratégové v sedmdesátých letech upnuli na Saúdskou Arábii.

V průběhu dějin se říše opíraly především o vojenskou sílu. Chtěly‑li ovládnout nějaké území, poslaly tam armádu a zemi si podmanily. Rivalové mohli tyto nároky zpochybnit, což často vedlo k válce, ale to jen zřídka působilo jako odstrašující faktor. Konflikt byl prostě nevyhnutelným nákladem spojeným s imperiálním podnikáním.

Tento výpočet se změnil po druhé světové válce. Jak staré evropské mocnosti slábly, objevily se dvě nové říše – Sovětský svaz a Spojené státy. Obě disponovaly atomovou bombou, což znamenalo, že válka mezi nimi by pravděpodobně skončila jadernou apokalypsou. To už odstrašující bylo – a vedlo to USA k hledání nového přístupu k řízení impéria.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Tajná operace v Íránu v 50. letech poskytla vzor pro americkou zahraniční politiku, ale vyžadovala další vylepšení.

V roce 1951 si Íránci zvolili Muhammada Mosaddeka, populárního nacionalistu, který slíbil, že vrátí kontrolu nad obrovskými ropnými rezervami země jejím obyvatelům. V březnu 1953 tento slib splnil a znárodnil britskou společnost, která ovládala íránskou ropu – Anglo‑Persian Oil Company (APOC), Anglo‑perskou ropnou společnost.

Washington byl zděšen. Důvěryhodný spojenec přišel o kontrolu nad životně důležitým strategickým zdrojem a Mosaddek vytvořil precedent, který by mohly následovat i další země. Zbavit se Mosaddeka však bylo složité. Kdyby Spojené státy vtrhly do Íránu, Sovětský svaz by mohl reagovat. Zůstávala tedy jediná možnost: tajná operace.

Vedení se ujal agent CIA Kermit Roosevelt. Tento mistr temného umění subverze podněcoval nepokoje a protirežimní protesty, až se Írán stal prakticky neovladatelným. Vzniklý chaos poskytl dokonalou záminku k převratu. V srpnu 1953 byl Mosaddek svržen a nahrazen prozápadní vládou, která rychle vrátila kontrolu nad íránskou ropou společnosti APOC.

Američtí stratégové byli nadšeni. Podařilo se jim odstranit problematickou vládu, aniž by vystřelili jedinou kulku. Zároveň vytvořili vzor tajné intervence, který se měl v následujících letech opakovaně používat. Zůstával tu však jeden volný konec. Roosevelt byl zaměstnancem CIA. Kdyby ho chytili, Spojené státy by byly přímo spojeny s převratem. To by mohlo vyvolat sovětskou odvetu a hrozit katastrofální válkou.

Stratégové si uvědomili, že potřebují možnost věrohodného popření. Jak uvidíme později, došli také k závěru, že nejlepší cestou k tomu je outsourcovat tajné operace do soukromého sektoru.

Írán nebyl v padesátých letech jedinou zemí, která dělala americkým stratégům starosti. Ve Vietnamu sílila antikoloniální povstalecká hnutí, která získávala podporu Sovětského svazu. Washington nechtěl otevřeně podporovat upadající francouzské impérium, ale hrozba komunistického převratu ho donutila jednat. Do Vietnamu začaly proudit peníze, zbraně a poradci.

Ani to však nestačilo – Francie byla poražena. USA zvýšily sázky a v roce 1965 vyslaly do Vietnamu vlastní bojové jednotky. Najednou čelily miliony mladých Američanů možnosti, že budou odvedeni. Jedním z nich byl i autor John Perkins, dvacetiletý absolvent střední školy z konzervativní rodiny v New Hampshire. Jako instinktivní rebel zoufale hledal způsob, jak se vyhnout nasazení ve Vietnamu a boji proti nepříteli, jehož věc považoval za spravedlivou.

Ironií osudu ho právě snaha uniknout odvodu přivedla k tomu, že se stal oddaným služebníkem americké moci.

Hlavní myšlenka této kapitoly je: Útěk před odvodem zavedl Perkinse na zcela nečekanou cestu.

V šedesátých letech existovalo několik způsobů, jak se vyhnout odvodu. Radikálové prostě zmizeli a utekli do Kanady. Kdo chtěl zůstat na správné straně zákona, měl jinou možnost – vysokou školu. Ani to však nebylo trvalé řešení. Studenti nemohli být odvedeni, ale absolventi mladší 26 let ano.

Perkins se v roce 1965 zapsal do tříletého programu na Bostonské univerzitě. Poté, co byl v roce 1967 shledán způsobilým k vojenské službě, se snažil najít práci, která by ho udržela mimo Vietnam. Měl však štěstí i kontakty. Rodinný přítel Frank pracoval pro Národní bezpečnostní agenturu (NSA) a zařídil mu pohovor. Perkins uspěl – práci získal a byl v bezpečí. Stejně jako studenti ani zaměstnanci vlády nemohli být odvedeni.

Než však mohl v agentuře nastoupit, musel dokončit studium. Během posledního ročníku se zúčastnil semináře Mírových sborů, kde se dozvěděl dvě zásadní věci. Zaprvé: dobrovolníci tohoto vládního programu byli z odvodu vyňati. Zadruhé: sbor hledal dobrovolníky do Amazonie.

Práce v kanceláři, nebo dobrodružství v džungli – rozhodování nebylo těžké. Perkins se přihlásil na místě. Zavolal Frankovi, aby mu oznámil novinku, a čekal, že bude zklamaný. Nebyl. Vietnam, řekl Frank, padne do rukou komunistů. Americká pozornost se přesune na Amazonii a její nevyužité ropné rezervy. A mnoho lidí, dodal tajemně, bude mít zájem najmout někoho, kdo se v této oblasti vyzná.