Znovu se postavit na nohy

Slovo „odolnost“ obvykle označuje něco jako pružnost. Představte si strom, který se ve vánici ohýbá a pohybuje se s větrem, a pak se znovu vrátí do vzpřímené polohy. To je jeden typ odolnosti. Odolný je i materiál, který se po natažení nebo ohnutí vrátí do původního tvaru. Odolnost tedy spočívá v přizpůsobivosti a flexibilitě – v ochotě přijmout novou formu, aby vyhověla požadavkům nových situací, aniž by došlo k trvalému zlomu nebo deformaci.

V tomto shrnutí se podíváme na techniky, které vám pomohou „odrazit se zpět“ a přizpůsobit se novým situacím ve vašem životě. Jak poznamenává obchodní psycholožka Susan Kahn, naučit se být odolnější vám nejen pomůže přežít drsné životní jízdy, ale také vám umožní prosperovat – především v práci.

Dozvíte se mimo jiné, co nás může Freud naučit o konfliktech v kanceláři, proč je tak důležité mít kvalitní noční spánek a jak přestat zbytečně řešit věci, které nemůžete ovlivnit.

Ve starověkém Řecku byli obchodníci, jejichž podnikání zkrachovalo, nuceni sedět na tržišti s košíkem na hlavě. Dav je viděl, oni sami však neviděli nic – a byli veřejně zesměšňováni za své chyby. V předmoderní Itálii na tom nebyli o mnoho lépe: v městech po celém poloostrově byli neúspěšní podnikatelé svlékáni do naha a vystavováni posměchu svých spoluobčanů. Neúspěch byl zkrátka po staletí tvrdě trestán.

Dnešní společnost už není tak krutá, naše obavy z neúspěchu však přetrvávají. Neúspěch přitom nemusí být nutně něco špatného. Klíčové poselství zní: chcete‑li uspět, musíte přijmout, že se budete opakovaně potýkat s neúspěchem.

Ať už jde o jakékoli odvětví, profesionálové i organizace těží z toho, když se ze svých neúspěchů učí. Navzdory rozšířenému přesvědčení neúspěch nesnižuje vaši inteligenci ani schopnosti. Ve skutečnosti ti nejúspěšnější a nejtalentovanější jednotlivci i instituce selhávají pravidelně. Uvědomují si totiž, že – jak říká psycholog Denis Waitley – neúspěch není „pohřebák“, ale učitel.

Uveďme si pár příkladů. Basketbalová hvězda Michael Jordan, jeden z nejúspěšnějších hráčů v historii tohoto sportu, vidí při ohlédnutí za svou kariérou především sérii neúspěchů. Minul více než 9 000 střel, z toho 26 potenciálně vítězných. Opakovaně selhával. „Právě proto uspěji,“ řekl k tomu.

Nebo J. K. Rowlingová, jedna z nejrespektovanějších autorek na světě. Než se Harry Potter stal globální senzací, odmítly její rukopis desítky nakladatelství. Podobně Netflix – dnes gigant v oblasti streamování videa – byl v roce 2000 nabídnut společnosti Blockbuster za zlomek své dnešní hodnoty. Blockbuster nabídku odmítl.

Takové neúspěchy v sobě nesou cenné poučení o důležitosti sebedůvěry a odhodlání. Stačí si vzpomenout na Thomase Edisona, vynálezce žárovky. Ten proslul výrokem, že každý neúspěšný pokus je krok správným směrem. Díky všem těmto „selháním“ našel 10 000 způsobů, jak to nefunguje.

Přestože je neúspěch tak důležitý, ne každý na něj bude reagovat vstřícně a podporujícím způsobem. Někteří lidé kolem vás – například šéfové nebo klienti – budou nevyhnutelně zklamaní. Proto je tak důležité vytvořit si systém, který podporuje riziko a připouští chyby, ale zároveň nevede k rozpadu vztahů. Říkejme tomu „rychlé selhání“. Této myšlence se budeme věnovat v další kapitole.

Koncept „rychlého selhání“ pochází z oblasti návrhu systémů. Označuje technologii, která okamžitě hlásí problémy, jež by v budoucnu mohly způsobit vážné potíže. Jakmile se problém objeví, provoz se zastaví, aby bylo možné chybu v procesu odstranit. Později si tento princip osvojily firmy k popisu způsobu, jak testují produkty v rané fázi. Selhání se tak „odpracuje“ hned na začátku a může zabránit letům zbytečných investic.

Stejný přístup můžeme uplatnit i v každodenní práci. Klíčové poselství této kapitoly zní: „rychlé selhání“ může naučit jednotlivce i organizace, jak ze selhání vytěžit maximum.

Existuje v zásadě jen jeden spolehlivý způsob, jak se vyhnout neúspěchu: nikdy nezkoušet nic nového. Jenže hrát na jistotu je recept na stagnaci. Daří se nám, když cítíme výzvu a vzrušení z toho, co děláme. Naopak, když ustrneme v zaběhnuté rutině, přestáváme podávat svůj nejlepší výkon.

Proč tedy tolik z nás padá do pasti známého? Jakmile si vybudujeme odbornost a zvládneme určité typy výzev, stáváme se náhle mnohem opatrnějšími vůči riziku. Být odborníkem je příjemné a nechce se nám opouštět těžce vydobytou komfortní zónu. Přijetí nové výzvy ale znamená připustit si, že v dané oblasti nejsme experti. A tím se znovu vrací na scénu nejděsivější vyhlídka ze všech – možnost selhání.

Právě tady přichází ke slovu koncept rychlého selhání. Myšlenka je jednoduchá: čím dříve něco nového vyzkoušíme, tím menší jsou sázky, pokud to nevyjde. Snáze tak „odklidíme z cesty“ obávaný experiment a získáme cenné nové poznatky. Zároveň tím snižujeme pravděpodobnost, že příště selžeme.

Zavádění systémů rychlého selhání je v dnešním světě stále důležitější. Jak uvádí Sunnie Giles v knize Nová věda radikální inovace, pracovní prostředí jednadvacátého století charakterizují čtyři faktory: volatilita, nejistota, složitost a nejasnost – souhrnně označované zkratkou VUCA. V takovém prostředí je selhání jistotou. Organizace, které mají nejlepší předpoklady k prosperitě, tuto realitu nejen tolerují, ale aktivně ji přijímají.

V praxi to znamená, že lídři podporují experimentování a zadávají přiměřeně náročné úkoly. Ty podněcují kreativní řešení, zatímco udržují míru rizika na snesitelné úrovni.

Odolnost v práci však není jen o rychlém selhání. Potřebujeme také lépe porozumět sami sobě. Tomu se budeme věnovat v další kapitole.