Změna

Ať už tomu věříte, nebo ne, dostat se z obtížné situace vyžaduje v zásadě stejnou disciplínu, jaká je potřeba k vyvedení celého národa z krize: disciplínu selektivní změny. Ta spočívá v tom, že nejprve zjistíte, v čem přesně je problém, a teprve potom určíte, co je nutné změnit a co má zůstat nedotčeno.

Ať už tedy procházíte krizí středního věku a nejste si jistí svou kariérou, nebo váš stát právě ovládl vojenský puč, základní analýza, kterou musíte provést, abyste našli řešení a posunuli se dál, je v podstatě stejná.

Aby tuto myšlenku doložil, představuje Jared Diamond profil sedmi zemí a výzev, jimž čelily v moderní době. Ve všech těchto případech se tyto státy musely postavit čelem vlastní situaci, převzít odpovědnost za svůj osud a zjistit, jak obejít svá omezení, aby dosáhly vlastní záchrany.

V následujících kapitolách uvidíte mimo jiné, jak Finsko vyřešilo svůj „ruský problém“ diplomacií, jak se Japonsko proměnilo z feudální země v moderní světovou mocnost a jak byla Austrálie fakticky dotlačena k nezávislosti samotnou Británií.

Po dosažení určitého věku se téměř jistě setkáte s jednou či více osobními krizemi. Většina lidí prochází krizemi ve chvílích, kdy je jejich životní situace vystaví silnému tlaku – typicky během velkých životních přechodů, jako je dospívání, střední věk, odchod do důchodu či stáří.

Krize může přijít náhle, například v podobě bolestného a nečekaného konce vztahu nebo nástupu vážné nemoci. Jindy se vyvíjí pozvolna – často tehdy, když člověk dlouhodobě odmítá měnit své chování tak, aby odpovídalo měnícím se okolnostem.

V obou případech je krize obvykle signálem, že váš dosavadní přístup k životu už nefunguje tak dobře, jak by mohl, a je třeba ho změnit. A to neplatí jen pro jednotlivce – týká se to i celých států.

Uveďme si příklad: podle některých odhadů budou americká města čelit technologické krizi zhruba každých dvanáct let, protože systémy a infrastruktura, které je udržují v chodu, zastarávají.

Ať už je však krize pozvolná, nebo náhlá, osobní, či celonárodní, autor identifikoval dvanáct faktorů, které často přispívají k nalezení řešení:

1. Uznání samotné krize – problém nemůžete vyřešit, pokud neustále popíráte, že existuje.
2. Přijetí odpovědnosti za to, jak na krizi zareagujete.
3. Rozlišení toho, co je třeba změnit, od toho, co je pro vaši identitu natolik zásadní, že by se do toho zasahovat nemělo. Tento proces se nazývá selektivní změna.
4. Získání pomoci z vnějších zdrojů.
5. Učení se z toho, jak na podobné krize reagovali jiní.
6. Uvědomění si osobní či národní identity.
7. Upřímné sebehodnocení.
8. Reflexe a poučení z toho, jak jste zvládali předchozí krizová období.
9. Trpělivost při zvládání neúspěchů.
10. Flexibilita.
11. Identifikace vlastních základních hodnot.
12. Uvědomění si limitů své schopnosti provádět selektivní změny.

V dalších kapitolách uvidíme, jak se tyto faktory projevily v historii sedmi zemí: Finska, Japonska, Chile, Indonésie, Německa, Austrálie a Spojených států. Začněme Finskem, protože právě tam hrála většina těchto faktorů při řešení krize klíčovou roli.

Ve 30. a 40. letech 20. století čelilo Finsko krizi, která úzce souvisela s jeho geografií – především s dlouhou hranicí se severovýchodním sousedem, Ruskem.

Po většinu své historie nebylo Finsko samostatným státem. Od 13. století bylo součástí Švédska, až do roku 1809, kdy se stalo autonomní částí Ruské říše. V roce 1894 však car Mikuláš II. jmenoval do Finska represivního generálního guvernéra, což přispělo k tomu, že Finsko během ruské revoluce v roce 1917 vyhlásilo nezávislost.

Po krátké občanské válce se nově nezávislé Finsko stalo liberální kapitalistickou demokracií, což dále zatížilo už tak napjaté vztahy s komunistickým Sovětským Ruskem.

Skutečná finská krize však začala v roce 1939, kdy se Evropa blížila k druhé světové válce. V obavě z německé expanze požadoval sovětský vůdce Josif Stalin právo zřídit sovětské vojenské základny a dopravní trasy na území čtyř zemí ležících mezi Německem a Ruskem: Lotyšska, Estonska, Litvy a Finska.

Finsko se obávalo, že by to nevyhnutelně vedlo k jeho opětovnému začlenění do Sovětského svazu, a jako jediná z těchto čtyř relativně malých zemí Stalinovy požadavky odmítlo. Následoval sovětský útok na Finsko 30. listopadu 1939, který zahájil tzv. zimní válku.

Finská armáda neměla tanky ani letadla, jimiž disponovala Rudá armáda, a početně byla v poměru zhruba 120 000 ku 500 000 výrazně slabší – porazit sovětskou přesilu bylo objektivně nemožné. Přesto se Finům podařilo udržet územní ztráty na minimu díky využití terénu, maskování, pušek, kulometů a zápalných lahví, později známých jako Molotovovy koktejly. Zimní válku navíc učinili pro Sověty mimořádně nákladnou: na jednoho padlého Fina připadalo přibližně osm sovětských vojáků.

Po vypuknutí druhé světové války Sověti obnovili bombardování Finska, což Finům prakticky znemožnilo zůstat neutrální. Finsko se stalo „spolubojovníkem“ Německa, nikoli však jeho formálním spojencem. Odmítlo například vydat své židovské občany, jak Německo požadovalo, a také odmítlo podpořit německé jednotky při obléhání Leningradu, čímž fakticky umožnilo Sovětům toto klíčové město ubránit.

Toto pozdější rozhodnutí neuniklo pozornosti ani ocenění jak Stalinovi, tak jeho britským spojencům, kteří své bombardovací rozkazy vůči Finsku plnili tak, že záměrně míjeli cíle a shazovali bomby do finských vod.

Přesto však Finsko na konci války formálně patřilo k mocnostem Osy, a jeho krize tedy zdaleka neskončila.