Zlí géniové

Amerika bývala známá jako země příležitostí – maják naděje pro demokracie po celém světě. Co se tedy změnilo? Stručně řečeno, Spojené státy se začaly ohlížet zpět, do „zlých starých časů“, kdy největší podíl bohatství drželi zbohatlíci a úzká aristokracie a zároveň ovládali politickou moc.

Je to starý příběh: mocná elita si bere příliš mnoho pro sebe, zatímco ostatní se potýkají s existenčními problémy. Mnoho dnešních Američanů, kteří nejsou schopni najít jistou práci, dostupné bydlení a zdravotní péči, si proto klade otázku, co se stalo s jejich „velkou zemí“.

Právě to si ukážeme v tomto shrnutí, které se věnuje temným machinacím, klíčovým politickým postavám a ekonomickým ideologiím, jež dovedly USA do současné situace.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak nostalgie signalizovala konec progresivní politiky v USA,
• proč se liberálové stali samolibými a usnuli na vavřínech,
• a proč v jistém velmi reálném smyslu stále žijeme v osmdesátých letech.

Amerika bývala zemí zítřka. Odhodila staré monarchie a tradice Evropy a upřela zrak k novým horizontům. Vzkvétala nová náboženství, nové vynálezy i nové podnikání. Dvacáté století přineslo také radikální proměny – od cest do vesmíru přes rock’n’roll až po hnutí za občanská práva.

Někdy ke konci minulého století se však tento tah k modernitě začal zpomalovat. Klíčové sdělení této kapitoly zní: Od závěru dvacátého století se Amerika stala nostalgickou – a tím i stagnující.

Autor Kurt Andersen si toho poprvé všiml v roce 2007, když narazil na novinovou fotografii starou dvacet let. Zachycovala stylově oblečené lidi stojící na ulici v americkém městě. Když si blíže prohlížel jejich oblečení a účesy, uvědomil si, jak moc se podobají lidem z roku 2007. Došlo mu, že se za těch dvacet let v zásadě změnilo překvapivě málo.

Když se podíval na auta, módu, hudbu a design roku 2007, zjistil, že kromě mobilních telefonů a počítačů je jen málo věcí, které působí skutečně nově. Naproti tomu dvacáté století přinášelo jednu radikálně novou kulturní éru za druhou. Stačí si připomenout dramatický rozdíl mezi lety 1955 a 1965 – hudba a móda šedesátých let, poháněné touhou po svobodě, byly úplně jiné než konzervativní normy padesátých let.

Co se tedy stalo? Amerika se odvrátila od nového a začala se utápět v nostalgii.

Tento obrat k minulosti začal už v sedmdesátých letech. Bezprostředně po radikálních proměnách šedesátých let začala velká část americké veřejnosti tiše toužit po minulosti – přesněji po idealizovaném obrazu minulosti, v níž se všechno zdálo známější a stabilnější. Odrazilo se to v obrovské popularitě filmů a seriálů té doby, jako jsou Pomáda (Grease), Americké graffiti či Šťastné dny (Happy Days), které se všechny odehrávají v idealizovaných verzích padesátých a počátku šedesátých let.

Tato nostalgická nálada v USA nezeslábla ani s příchodem jednadvacátého století. Kromě technologického pokroku se zdá, že kulturní změna ustrnula. Móda, hudba a design donekonečna recyklují styly z různých období dvacátého století. Retro je „in“.

Proč na tom záleží? Protože to odráží širší slepou uličku, která dalece přesahuje oblast módy či hudby. Ukazuje to, že Amerika je uvězněná v časové smyčce – politicky i ekonomicky. A vzhledem k problémům, jako jsou rostoucí nerovnost a klimatická krize, si prostě nemůže dovolit dívat se jen zpět.

Po zavedení Nového údělu (New Dealu) prezidentem Franklinem D. Rooseveltem v roce 1932 se USA staly moderní, mírně levicovou zemí, která se starala o své občany. Nový úděl pomohl zajistit stabilní zaměstnání s dobrými důchody a poskytl také podporu chudým a nezaměstnaným.

Když prezident Lyndon B. Johnson v šedesátých letech prosadil vlnu liberálních reforem, zdálo se, že ekonomická pravice je v trvalém ústupu. Každý, kdo navrhoval snižování daní pro velké korporace nebo omezování sociálních dávek, byl považován za podivína z okraje politického spektra.

Právě ve chvíli, kdy se do společnosti začala vkrádat nostalgie po minulosti, však pravice spatřila příležitost. Klíčové poselství této kapitoly zní: Nostalgie otevřela dveře ekonomické pravici.

Po sérii ideologických porážek začala pravice plánovat svůj návrat. Jak se radikální politika šedesátých let stávala mainstreamem, bohaté pravicové elity se začaly obávat, že o svá privilegia přijdou nadobro. Když však vypukly masové demonstrace proti válce ve Vietnamu a za občanská práva, uviděly šanci oslovit Američany, kteří se chaosu a změn báli.

Začalo to prezidentskou kampaní Barryho Goldwatera, pravicového republikána, který v roce 1964 drtivě prohrál s demokratem Lyndonem B. Johnsonem. Přesto však jeho kampaň představila strategii, která se později ukázala jako velmi účinná.

V půlhodinovém volebním spotu Goldwater stavěl proti sobě idylické obrazy života v maloměstské Americe a záběry teenagerů tančících na rock’n’roll, Afroameričanů zpívajících na ulicích a rychlých aut svištících po silnicích. Snažil se oslovit touhu lidí po idealizované minulosti, kterou podle něj ohrožovala modernita.

Na konci sedmdesátých let pak republikánský kandidát Ronald Reagan tuto touhu po minulosti využil naplno. Místo aby do popředí stavěl své pravicové ekonomické návrhy, soustředil se na obraz „staré dobré Ameriky“. Jako bývalá hollywoodská hvězda čtyřicátých let sám zosobňoval idealizovanou, dávno zaniklou minulost.

Byla to brilantní strategie. Většina Američanů stále podporovala politiku Nového údělu. Rozhodně nebyli nadšení z myšlenky snižovat daně nejbohatším nebo rušit ekologické a pracovní regulace, které byly součástí Reaganova programu. Reagan proto zdůrazňoval to, co lidé milovali – hřejivou nostalgii: Ameriku s bílými plaňkovými ploty, velkými trávníky, štíty na domech a novinovými poslíčky na kolech.

Reagan v roce 1980 volby vyhrál. A s jeho vítězstvím přišly ekonomické politiky, na které bohaté pravicové elity dlouho čekaly.