Zlatá pravidla Napoleona Hilla

Napoleon Hill patřil k prvním průkopníkům osobního rozvoje a jeho knihy se dodnes řadí mezi nejprodávanější tituly tohoto žánru, přestože vyšly už ve 20. a 30. letech minulého století. Jedním z důvodů, proč jeho rady stále přitahují čtenáře, je přesvědčení, že k úspěchu v životě není nutné narodit se s výjimečným talentem. Podle Hilla může každý člověk s dostatkem odhodlání a tvrdé práce rozvinout dovednosti potřebné k dosažení svých cílů a uspět ve svém oboru.

Mnohé Hillovy techniky se zaměřují na způsob, jakým přemýšlíme. Pokud chcete v životě uspět, nepomůže vám, když se budete považovat za nehodné štěstí a budete propadat poraženeckým myšlenkám. Hill však nenabízí jen prosté „pozitivní myšlení“. Jak uvidíte v následujících kapitolách, teprve když své myšlenky převedete do činu, můžete si vytvořit nové dovednosti a užitečné návyky, které vnesou energii a aktivitu do vašeho každodenního života.

V těchto úryvcích se dozvíte, jak si usnadnit ranní vstávání, když potřebujete být včas na nohou; jak vám živá představivost může pomoci zlepšit schopnost veřejného vystupování; a také jak vám čokoládový větrník může pomoci zapamatovat si cizí jméno.

Potkali jste někdy někoho, kdo vyzařuje naprostou sebedůvěru a zdá se, že se mu daří téměř ve všem, na co sáhne? Možná na vás působí arogantně, nebo ve vás vyvolává závist, protože jako by znal tajemství úspěchu, zatímco vy ne. Podstatné však je, že každý z nás si může vytvořit takový život, jaký chce. Tajemství spočívá v tom, jak zacházíme se svými myšlenkami.

Jednou z mocných metod je autosugesce, která vám umožňuje řídit vlastní osobní rozvoj tím, že své mysli cíleně předkládáte inspirativní myšlenky a obrazy. Hill si vytvořil pravidelný rituál: v představě svolával „porady“, na nichž u jednoho stolu seděl a rozmlouval s významnými a inspirativními osobnostmi, jako byli Abraham Lincoln, Sókratés, Napoleon či Aristoteles.

Během těchto imaginárních setkání se Hill soustředil na konkrétní vlastnosti svých „hostů“, které si přál osvojit. V případě Lincolna to byla zejména jeho spravedlnost, ochota pomáhat druhým a odvaha hledat nové způsoby, jak věci dělat. Hill trávil tímto cvičením každou noc zhruba hodinu a postupně do svých setkání přidával další inspirativní postavy, jak o nich získával nové informace.

Zjistil, že pomocí autosugesce – tedy soustředěním se na povzbuzující a podnětné myšlenky – může zásadně proměnit svůj život a dosáhnout úspěchu. V jeho vlastním případě mu autosugesce pomohla překonat strach z veřejného vystupování. Začal se cíleně zaměřovat na vlastnosti úspěšných řečníků, například abolicionisty a duchovního Henryho Warda Beechera.

Už po jediném týdnu intenzivní autosugesce sklidil Hill za svůj projev bouřlivý potlesk vestoje a pozvání k dalšímu vystoupení. O rok později už cestoval po celé zemi jako jeden z nejvyhledávanějších řečníků ve Spojených státech. Za svůj projev na konferenci v Pittsburghu v roce 1920 dokonce obdržel ocenění od Asociace reklamních klubů světa. A to vše díky síle myšlenky.

Složité problémy vyžadují kreativní řešení. Když však jde o rozvoj skvělých nápadů, narážíme na dvě hlavní obtíže: první spočívá v samotném zrodu a rozpracování myšlenky, druhá v přesvědčení ostatních, jak je tato myšlenka výjimečná. A právě druhý problém bývá často nejtěžší.

Chcete‑li zlepšit své schopnosti přesvědčovat druhé, vaším nejlepším učitelem nemusí být podnikatelský guru, ale básník a dramatik William Shakespeare. V jeho hře Julius Caesar můžeme vidět, že cesta ke změně cizího názoru začíná tím, že se nejprve postavíme na stranu toho druhého.

Během Caesarova pohřbu se Marcus Antonius snaží změnit názor přítomných tak, aby v Caesarovi opět viděli velkého muže. Je to nesmírně náročný úkol, protože jako první promluví k davu Brutus – muž, který Caesara zabil – a pronese vášnivý projev, jímž všechny přesvědčí, jak špatný Caesar byl.

Jakmile Brutus skončí, přichází na řadu Marcus Antonius. Ví, že nemůže uspět, pokud by hned na začátku přímo napadl Brutova slova a snažil se davu násilně vnutit svůj názor. Proto začne tím, že Bruta chválí a souhlasí s tím, že by měl být Caesar zapomenut. Tím si rychle získá přízeň posluchačů.

Teprve poté začne publiku předkládat nové myšlenky – například kolik toho Caesar vykonal pro obyvatele Říma a že ve své závěti odkázal své jmění římskému lidu. Postupně se Antoniova chvála Bruta mění z upřímné v ironickou a nakonec v otevřeně odsuzující. Nakonec se mu podaří zcela změnit náladu davu: lidé Bruta odsoudí za vraždu Caesara a vyženou ho z Říma.

Tuto techniku lze velmi dobře využít i v profesním světě. Hill popisuje právníka, který byl znalcem Shakespearových her a tuto metodu použil s velkým úspěchem. Když začal oslovovat porotu, neútočil na svého protivníka. Naopak nejprve vyjmenoval všechny rozumné a pozitivní body, které druhá strana uvedla, a přiznal, že v mnohém má pravdu. Tím si získal pozornost a důvěru poroty – a teprve potom začal systematicky poukazovat na slabiny a nedostatky v argumentaci protivníka. Není asi nutné dodávat, že spor u soudu vyhrál bez větších obtíží.