Zkreslený čas

Tajemství toho, jak vnímáme čas, je bezpochyby trvalým tématem. Proč se nám někdy zdá, že se čas vleče nekonečně pomalu, zatímco jindy naopak letí? Na základě široké škály příkladů a množství současného výzkumu v oblasti neurověd, biologie a psychologie se oceňovaná autorka a moderátorka Claudia Hammond zabývá tímto tajemstvím, které nazývá „časová zkreslení“.

Na této cestě Hammond vysvětluje, proč máme pocit, že se čas se stárnutím zrychluje, proč se zpomaluje, když se na něco intenzivně soustředíme, a proč mohou mít různí lidé zcela odlišné vnímání plynutí času. Kromě toho je kniha Zkreslený čas pokladnicí praktických rad, jak svůj čas využívat efektivněji a – co je nejdůležitější – jak časová zkreslení obrátit ve svůj prospěch, abyste mohli svůj život podle potřeby „zrychlovat“ nebo „zpomalovat“.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč máme tendenci věřit, že důležité události se staly nedávno, i když je tomu ve skutečnosti už dávno;
• proč máme živější vzpomínky na události z období mezi 15. a 25. rokem života než z jakéhokoli jiného období;
• proč muž, který se rozhodl žít dva měsíce pod zemí, věřil, že mu zbývá téměř měsíc, když si pro něj jeho přátelé přišli.

Ať už si přejete, aby čas strávený čekáním na poště rychle utekl, nebo toužíte vytvořit si bohatý a dlouhý život, na který se budete moci s uspokojením ohlédnout, tyto myšlenky vám ukážou cestu.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč se jeden den zdá, že se čas vleče nekonečně pomalu, zatímco jiný den letí jako vítr? Co stojí za tímto podivným jevem? Stručně řečeno: naše vnímání. Samotný tok času se nemění, mění se však to, jak ho prožíváme.

Jaké faktory tedy naše vnímání ovlivňují? Prvním faktorem jsou emoce. Když se například bojíme, zpracováváme všechny smyslové podněty – to, co vidíme, slyšíme, cítíme, ochutnáváme a čeho se dotýkáme – mnohem důkladněji. Pokud v určitém časovém úseku zpracujeme více informací než obvykle, čas se nám subjektivně zpomalí.

Tento jev testoval neurovědec David Eagleman, který své (dobrovolné) účastníky záměrně vyděsil tím, že je nechal spadnout z výšky z plošiny na vrcholu mrakodrapu (nemějte obavy, byli jištěni bezpečnostními postroji). Strach účastníků způsobil, že jejich mozky zpracovávaly informace mnohem podrobněji, a čas se jim proto zdál zpomalit.

Druhým faktorem „zkreslování času“ je paměť: čím více vzpomínek si v daném období vytváříme, tím pomaleji se nám čas jeví. Pokud navíc prožíváme hodně stresu, naše smysly jsou zostřené, a máme proto tendenci vytvářet více vzpomínek.

Představte si například, že nesnášíte veřejné vystupování, ale musíte přednést pětiminutovou prezentaci. Když konečně stanete na pódiu, pravděpodobně budete velmi nervózní. Stres způsobí, že si celou situaci „nahrajete“ v obrovském detailu – třeba i jednotlivé tváře lidí v první řadě. Výsledek? Těch pět minut se vám bude zdát jako věčnost.

Nakonec může naše vnímání času ovlivnit i něco tak obyčejného, jako je tělesná teplota. Vezměme si například manželku psychologa Hudsona Hoaglanda, která ležela s chřipkou upoutaná na lůžko. Hoagland se o ni pečlivě staral a nenechával ji o samotě déle než pár minut. Ona si však stěžovala, že je pryč mnohem déle. Zvědavý na její zjevně zkreslené vnímání času Hoagland provedl experiment, který ukázal, že čím vyšší měla horečku, tím rychleji jí minuta připadala, že uběhla.

Pokud jste někdy strávili dovolenou v některé teplé jižní zemi, možná jste si všimli, že její obyvatelé mají zcela jinou představu o dochvilnosti. Zatímco většina lidí v severnějších zemích považuje za přijatelnou toleranci zpoždění řekněme pět minut, jinde není neobvyklé přijít i o dvě hodiny pozdě.

Je to dáno tím, že každá společnost má vlastní pravidla a zvyklosti týkající se času, která její členové sdílejí a chápou. Pokud máte například jízdenku na vlak, který odjíždí ve 20.00, je považováno za normální dorazit na nádraží asi deset minut před odjezdem. Naopak jste-li pozváni na večeři, která začíná v osm večer, očekává se, že přijdete o něco později.

Tato nepsaná pravidla nám poskytují rámec, v němž se můžeme shodnout na tom, co je přijatelné, a tím nám dávají pocit bezpečí. Proto můžete narazit na potíže, když navštívíte zemi, kde jsou tato pravidla odlišná. Můžete například dorazit na večeři o 30 minut pozdě – což je ve vaší zemi běžné – a přesto pak čekat ještě několik hodin, než se začnou scházet ostatní hosté.

Společenské aspekty času však neovlivňují jen to, jak s časem nakládáme. Mohou také měnit naše vnímání jeho plynutí. Nepříjemná společenská situace může například způsobit, že se čas zdá táhnout.

V jedné laboratorní studii byli účastníci instruováni, aby si vybrali laboratorního partnera tak, že anonymně napsali jméno preferovaného kolegy na lístek. Několika účastníkům pak bylo sděleno, že si je nikdo nevybral, a že tedy budou muset pracovat sami. Jiným bylo řečeno, že si je vybrali všichni, ale protože to nelze organizačně zajistit, budou také pracovat sami. Poté byli všichni požádáni, aby odhadli, kolik času uplynulo od začátku experimentu. Jak se dalo čekat, odmítnutí účastníci měli pocit, že čas ubíhal mnohem pomaleji.