Žízeň

Organizace Scotta Harrisona charity: water existuje od roku 2006, takže je velmi pravděpodobné, že jste o ní už slyšeli, četli nebo jí dokonce přispěli. Jejím cílem je přinášet čistou vodu těm, kteří ji nejvíce potřebují. O charity: water se jednou zmínil i Barack Obama, když Harrisonovu proměnu z promotéra večírků v humanitárního pracovníka označil za „typ propagace, které potřebujeme víc“.

O Harrisonově nepravděpodobném přechodu z luxusních newyorských nočních klubů do odlehlých afrických vesnic už bylo napsáno mnoho. Teprve teď ale máme možnost slyšet jeho příběh z první ruky – zjistit, jak to celé začalo a jak se ambiciózní nápad postupně proměnil v to, co Harrison nazývá „globálním hnutím soucitu“.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• která kniha Harrisonovi pomohla znovu se spojit s vírou,
• jaké bolestné okolnosti stály v pozadí největší dárcovské kampaně,
• a o tragické sebevraždě, která definitivně potvrdila Harrisonovu oddanost jeho poslání.

Scott Harrison se narodil v New Jersey v roce 1975 a odjakživa v sobě cítil neklidnou touhu něco dokázat. Tato nevyčerpatelná energie mu možná dokonce zachránila život, protože jeho dětství poznamenal únik oxidu uhelnatého v rodinném domě, který málem zabil jeho matku. Scott byl ale pořád venku a hrál si, zatímco otec byl v práci, takže účinky tohoto bezbarvého, bez zápachu se šířícího jedovatého plynu odnesla jen jeho matka.

Trvalo rok, než lékaři odhalili příčinu jejích opakujících se potíží – závratí, nevolností a mdlob. Jakmile se zjistilo, že problém je v topném systému domu, Scottovo dětství se stalo ještě podivnějším. Únik oxidu uhelnatého přinutil Harrisonovy se přestěhovat, ale ať už bydleli kdekoli, matce bylo špatně i z těch nejmírnějších pachů. Silné vůně, jako cibule, lak na vlasy nebo doutníkový kouř, byly samozřejmě problém, ale někdy stačil i cizí make-up.

Rodina občas uprostřed noci nasedla do auta a jela na venkov hledat místo, kde by si matka mohla odpočinout. Jednou byl například zápach výfukových plynů z nedaleké dálnice tak silný, že nakonec spali na seně ve stodole. Pro malého Scotta byly takové výlety vlastně docela zábavné, skoro jako kempování. Jak ale dospíval, matčina nemoc se pro něj stávala stále větší zátěží – chtěl jen „normální“ dospívání.

Scottova matka se navíc stala přecitlivělou i na elektromagnetické záření, takže doma neměli televizi ani rádio a nepoužívali ani plynový sporák. Místní lékař jí k tomu diagnostikoval alergii na většinu potravin.

Další problém představovala škola. Krátce po Scottově narození se Harrisonovi stali velmi nábožensky založenou rodinou, a tak ho zapsali do malé křesťanské školy s pěti třídami po zhruba devíti žácích. Škola se jmenovala New Life Christian School a Scott ji nesnášel tak moc, že rodičům jasně řekl, že chce přestoupit na státní školu. V roce 1991 se tak šestnáctiletý Scott ocitl jako nový žák na mnohem větší střední škole.

Naštěstí měl jednu dovednost, která mu pomohla navazovat přátelství: uměl hrát na klavír.

Scott hrál na klavír od šesti let, začínal na starém pedálovém harmoniu po prarodičích. Když se snažil zapadnout na nové škole, odpověděl na leták kapely, která hledala klávesistu, a brzy se stal členem skupiny Sunday River. Psal se začátek devadesátých let a Sunday River zněli jako směs Pearl Jam a Counting Crows. Byli ale dost dobří na to, aby začali dostávat koncerty a dokonce nahráli demo.

Scott se okamžitě vrhl do práce na posouvání kapely dopředu. Obvolával kluby, domlouval vystoupení a kapelu propagoval – tak intenzivně, že v posledním ročníku střední školy spoustu hodin zameškal a maturitu jen tak tak „urval“.

Rodiče samozřejmě chtěli, aby šel na vysokou. Ideálně na nějakou prestižní křesťanskou školu typu Wheaton College. Scott ale prožíval období vzpoury a podobnou představu odmítal. V jeho očích nedávalo smysl chodit na vysokou, když jejich kapela stála podle něj těsně před průlomem.

Krátce po absolvování se Scott přestěhoval do New Yorku a našel si práci v hudebninách, kde prodával klávesy. Jednoho večera tam dokonce pomáhal Stevie Wonderovi s nákupem vybavení za 50 000 dolarů. V té době, v roce 1995, ho manažer kapely představil jednomu z největších nočních klubů v New Yorku – Clubu USA na Times Square.

Ačkoli byl Scott jako dítě „čistý a střízlivý“ křesťan, v prostředí jasných světel, hlasité hudby a přeplněného tanečního parketu se cítil překvapivě jako doma. Brzy nato se však kapela rozpadla a každý se vydal vlastní cestou. Scott tak zůstal sám a musel přemýšlet, co dál.

Naštěstí se seznámil s Patrickem Allenem, který pořádal pravidelnou hudební přehlídku pro začínající talenty. Scott, dychtivý proniknout do branže jakýmkoli způsobem, Allenovi nabídl, že pro něj bude pracovat zadarmo výměnou za zkušenosti. Postupně se naučil spravovat seznamy hostů, zajišťovat hladký průběh akcí a Allen ho začal vyplácet z výdělku večerů.

Jednou z pravidelných akcí byl bluesový open mic v klubu Nell’s. Když Allen dostal práci na muzikálu, který odjížděl na turné, svěřil Scottovi produkci večerů nazvaných „Voices at Nell’s“.