Životy stoiků

Filosof Nietzsche kdysi řekl, že bychom měli studovat filosofii, abychom se stali lepšími lidmi. Žádná filosofická škola nám v úsilí o vlastní zlepšení nepomáhá tolik jako stoicismus. Tato myšlenková tradice, která vznikla ve starověkém Řecku před více než dvěma tisíci lety, klade důraz na činy před slovy – na to, abychom žili správně, místo abychom jen říkali správné věci.

Pojďme tedy na to a ponořme se do stoicismu prostřednictvím životů a zkušeností samotných stoiků. V tomto shrnutí se vydáte do starověkého Řecka a Říma a seznámíte se s fascinujícími životopisy nejvýznamnějších stoických myslitelů. Zjistíte, jak tito historické osobnosti uváděly do praxe základní stoické ctnosti moudrosti, spravedlnosti a odvahy. Dozvíte se také, jak jim ochota snášet utrpení pomohla vyrovnávat se se stejnými obavami, pochybnostmi a touhami, které znepříjemňují život i nám dnes.

V tomto shrnutí mimo jiné poznáte, proč si Kleantes zapisoval svou filosofii na mušlové schránky, jak se Marcus Aurelius vyrovnal s pandemií a jak se nejslavnější stoik na světě dostal do situace, kdy měl krev na rukou.

Stoicismus se sice vyvinul v impozantní světovou filosofii, jeho počátky však byly velmi skromné. Tato vlivná škola myšlení začala u jediného muže, katastrofální námořní nehody a nenápadného sloupořadí na athénském tržišti.

Náš příběh začíná ve Středomoří ve čtvrtém století před naším letopočtem u bohatého obchodníka jménem Zénón. Zénón si dobře vydělával obchodem s drahocenným purpurovým barvivem vyráběným z krve mořských plžů. Jednoho dne se však jeho pohodlný život zhroutil: loď vezoucí jeho cenný náklad ztroskotala na moři a Zénón s rodinou přišli o všechno.

Klíčové poselství: Stoicismus byl ukován v ohni těžkostí.

Někteří lidé by se po tak ničivé události zhroutili, Zénón však ne. Svému neštěstí čelil s odolností a odvahou – tedy právě s těmi vlastnostmi, které se později staly symbolem stoicismu. Místo aby se utápěl v lítosti nad svým osudem, přestěhoval se do Athén, pulzujícího srdce starověkého Řecka, a začal novou dráhu – dráhu filosofa.

Vybral si dobře. Athény čtvrtého století př. n. l. byly centrem obchodu i – bohužel – obchodu s otroky. Hospodářský úspěch města a pracovní síla tvořená otroky znamenaly, že vzdělaná elita měla dostatek času na rozjímání o největších existenciálních otázkách života.

Brzy Zénón našel respektovaného učitele jménem Kratés z Théby, který ho zasvětil do základů filosofie. Kratés neztrácel čas a dal Zénónovi excentrickou první lekci pomocí hrnce čočkové polévky. Požádal ho, aby polévku donesl přes město. Zénón, přesvědčený, že je takový úkol pod jeho úroveň, se vydal postranními uličkami, aby se vyhnul pozornosti. Když si však Kratés všiml, že se žák skrývá, vylil mu polévku na hlavu – jako lekci, že by se neměl tolik starat o to, co si o něm myslí ostatní.

Zénón se brzy stal respektovaným filosofem. Založil novou filosofickou školu, kterou nazval stoicismus, a formuloval její čtyři základní ctnosti: odvahu, moudrost, uměřenost a spravedlnost. Stejně jako stoikové, kteří přišli po něm, věřil, že filosofie nemá zůstat uzavřená v učebně, ale má se žít v každodenním životě.

Proto Zénón a jeho následovníci nevyučovali z věžiček ani v okázalých přednáškových sálech, ale diskutovali o svých myšlenkách pod sloupořadím uprostřed Athén, známým jako Stoa Poikilé – Malovaná sloupová síň. Snad největším dokladem Zénónovy skromnosti je, že svou školu pojmenoval právě po této stoe, a nikoli po sobě.

Dnes se společnost příliš nezajímá o to, jak žije profesor filosofie. Ve starověkém Řecku však byli filosofové pro své spoluobčany předmětem velké fascinace. Každý měl názor na jejich myšlenky i na jejich charakter – a v případě našeho dalšího stoika nebyly tyto názory vždy lichotivé.

Kleantes se narodil roku 330 př. n. l. na egejském pobřeží a stal se jedním z nejoddanějších Zénónových žáků. Pocházel z chudé rodiny a celý život byl zvyklý na těžkou práci. Zatímco většina z nás se snaží těžké dřině vyhnout, Kleantes ji vítal.

Klíčové poselství: Kleantes věřil, že spartánský život je odměnou sám o sobě.

I když jeho pověst filosofa rostla, přes den dál studoval stoicismus a v noci pracoval jako nosič vody pro bohaté Athéňany. Mohl s manuální prací bez potíží skončit – našlo se mnoho lidí ochotných platit za jeho čas a znalosti. Kleantes však všechny tyto nabídky odmítal, dokonce i tehdy, když ho makedonský král Antigonos II. Gonatás pozval, aby se stal jeho osobním učitelem.

Jako stoik Kleantes chápal, že v těžké práci je čest a že i zdánlivě podřadné zaměstnání, jako je nošení vody, je-li vykonáváno dobře, je ušlechtilé a ctnostné. Neviděl rozpor mezi svými dvěma rolemi – filosofa a dělníka. Naopak byl přesvědčen, že práce nosiče vody mu pomáhá stát se lepším filosofem.

Když se nad tím zamyslíme, není těžké pochopit proč. Fyzická práce, byť vyčerpávající, umožňuje mysli volně bloudit a pozorovat lidi. Dává nám prostor tiše promýšlet vlastní myšlenky, zatímco plníme své úkoly.

Jako mnozí opravdoví stoikové žil i Kleantes velmi skromně. Vypráví se dokonce, že si své myšlenky zapisoval na lastury a na volské kosti, aby nemusel kupovat papyrus. Svým spartánským životním stylem ztělesňoval stoickou ctnost lhostejnosti k nepohodlí.

Ne každý však tohoto pracovitého a šetrného studenta filosofie dokázal ocenit. Jeho spoluobčané v Athénách se mu posmívali, že strávil dvacet let studiem u svého učitele Zénóna. Přezdívali mu hlupák – pomalý balvan, který nelze opracovat. Kleantes však kritiku snášel s dobrou náladou. Místo aby se urážel, když se mu lidé smáli, často si dělal legraci sám ze sebe. Stejně jako mnozí stoikové používal humor jako způsob, jak se vyhnout stěžování si a rozebírání vlastního nepohodlí.