Život 3.0

Po tisíce let se život na Zemi vyvíjel a postupoval kupředu. Žádný druh to neukazuje lépe než člověk. Max Tegmark se domnívá, že se nyní blížíme k poslednímu evolučnímu stadiu: k Životu 3.0. V této éře bude technologie existovat nezávisle na člověku a bude si sama navrhovat jak svůj hardware, tak software. Důsledky pro samotnou existenci lidstva jsou obrovské.

Takový umělý život zatím na Zemi neexistuje. Čelíme však nástupu nebiologické inteligence, běžně označované jako umělá inteligence (AI). V tomto shrnutí se vydáme na cestu, která načrtává různé možné podoby budoucnosti. Zjistíte také, co všechno obnáší vznik AI a v čem se liší od lidské inteligence. Po cestě se setkáte s některými z největších filozofických otázek týkajících se toho, co znamená být člověkem.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• co je „svatý grál“ výzkumu AI,
• jaký druh chaosu se skrývá ve vašem šálku kávy,
• a jak by AI mohla ohrozit pracovní místa.

Příběh o tom, jak na Zemi vznikl život, je dobře známý. Před přibližně 13,8 miliardy let uvedl Velký třesk náš vesmír do existence. Asi před čtyřmi miliardami let se pak atomy na Zemi uspořádaly tak, že dokázaly samy sebe udržovat a replikovat. Objevil se život.

Autor navrhuje dělit život do tří kategorií podle úrovně jeho vyspělosti.

První fáze, Život 1.0, je čistě biologická. Představte si bakterii: každý aspekt jejího chování je zakódován v DNA. Během svého života se v podstatě nemůže učit ani měnit své chování. Nejblíže k učení se dostává prostřednictvím evoluce – ta však probíhá v průběhu mnoha generací.

Druhá fáze je kulturní, Život 2.0. Sem patří lidé. Stejně jako bakterie máme biologický „hardware“ – naše tělo vzniklo evolucí. Na rozdíl od jednodušších forem života však během života získáváme nové znalosti. Naučíme se třeba cizí jazyk. Dokážeme přetvářet a přepracovávat myšlenky, tedy náš „software“, a na základě těchto znalostí se rozhodujeme.

Konečnou fází je teoretický Život 3.0 – technologická forma života schopná navrhovat jak svůj hardware, tak software. Ačkoli takový život zatím na Zemi neexistuje, nástup nebiologické inteligence v podobě technologií AI by to mohl brzy změnit.

Lidi, kteří mají na AI názor, lze zhruba rozdělit podle toho, jak vnímají její dopad na lidstvo. Na jedné straně stojí digitální utopisté. Ti věří, že umělý život je přirozeným a žádoucím dalším krokem evoluce. Dále jsou tu techno-skeptici, kteří se domnívají, že umělý život nebude mít v dohledné době zásadní vliv. A nakonec hnutí za prospěšnou AI. Jeho zastánci neberou jako samozřejmé, že AI lidstvu automaticky prospěje, a proto prosazují, aby byl výzkum AI cíleně zaměřen na dosažení co nejvíce univerzálně pozitivních výsledků.

Co nás dělá lidmi? Naše schopnost myslet a učit se? Mohlo by se to zdát. Výzkumníci v oblasti umělé inteligence (AI) s tím však obecně nesouhlasí. Tvrdí, že paměť, výpočet, učení ani inteligence nejsou nijak vázány na lidské maso a krev, natož na atomy uhlíku.

Začněme inteligencí. Přestože neexistuje univerzálně přijímaná definice, autor ji rád chápe jako „schopnost dosahovat složitých cílů“. Stroje nás v čím dál větší míře dokážou překonávat v přesně vymezených úlohách, jako je šach, zatímco lidská inteligence je mimořádně široká – zahrnuje například učení se jazykům nebo řízení automobilu.

Umělá obecná inteligence (AGI) zatím neexistuje, je však zřejmé, že inteligence není výlučně biologická schopnost. I stroje dokážou plnit složité úkoly. Inteligence – stejně jako paměť, výpočet a učení – je takzvaně substrátově nezávislá. To znamená, že tvoří vrstvu nezávislou na materiálu, na němž běží.

Lidský mozek umí uchovávat informace, totéž však zvládnou i diskety, CD, pevné disky, SSD nebo flash karty, přestože jsou zcela z jiných materiálů. Než se ale dostaneme k tomu, co to znamená pro výpočet, musíme si ujasnit, co výpočet vlastně je.

Výpočet je přeměna informací. Například slovo „ahoj“ lze převést na posloupnost nul a jedniček. Pravidlo či vzorec, který tuto přeměnu určuje, je však nezávislý na hardwaru, který ji provádí. Důležité je samotné pravidlo, nikoli konkrétní fyzická podoba stroje.

Z toho plyne, že nejen lidé se mohou učit – stejná pravidla a vzorce mohou existovat i mimo lidský mozek. Výzkumníci AI dosáhli obrovského pokroku ve strojovém učení, tedy ve vývoji strojů, které dokážou samy vylepšovat svůj software.

Pokud tedy paměť, učení, výpočet a inteligence nejsou výhradně lidské, co nás vlastně dělá lidmi? Jak výzkum AI postupuje rychlým tempem, bude na tuto otázku stále obtížnější odpovědět.