Získejte zpět svůj mozek

Cítíte někdy, že vám „hučí v hlavě“ nebo že jste tak rozrušení, že se nedokážete soustředit ani na jediný úkol? Máte pocit, že vás ovládají impulzy – třeba když si kupujete věci, které si ve skutečnosti nemůžete dovolit? Nebo trpíte záchvaty deprese? Pokud jste na některou z těchto otázek odpověděli ano, je pravděpodobné, že váš mozek je v nerovnováze.

Lidský mozek je zázračný orgán, ale velmi snadno se vychýlí z rovnováhy – narušit ji může cokoli od nekvalitního spánku přes nadměrnou stimulaci až po bolestné životní zkušenosti. A v zásadě platí, že nevyvážený mozek znamená potíže.

V těchto úryvcích se seznámíte s celostními způsoby, jak svůj mozek znovu uvést do rovnováhy a jak se vypořádat se vším, co vás může trápit – od nahodilých okamžiků chaotických myšlenek až po drtivý nedostatek sebedůvěry.

V tomto shrnutí také zjistíte:

• co mají společného pan Spock a váš mozek, pokud jde o návykové chování,
• proč někteří studenti dokážou dělat domácí úkoly s televizí puštěnou na plné pecky,
• a jak „vypnout“ amygdalu – bez operace.

Lidský mozek je pravděpodobně nejkomplexnější orgán na světě. Naštěstí k tomu, abyste pochopili, jak funguje, nepotřebujete doktorát. Stačí znát dvě klíčové oblasti: prefrontální kůru (PFC) a limbický systém.

Prefrontální kůra, nejmladší vývojová část mozku, funguje jako řídicí centrum. Zodpovídá za složité úkoly, jako je organizace, kontrola impulzů, motivace a řešení problémů. Hraje zásadní roli i při zvládání negativních myšlenek a emocí, protože vám pomáhá je zpracovat a nahlížet s odstupem. Dobře fungující PFC je proto klíčem k vyrovnanému a spokojenému životu.

Kdyby se naše chování řídilo výhradně prefrontální kůrou, byli bychom jako pan Spock ze Star Treku: dokonale logičtí a plně ovládající své emoce i impulzy.

Druhou klíčovou oblastí je limbický systém – emoční centrum a jedna z nejstarších částí mozku. Úkolem PFC je udržovat ho pod kontrolou. Limbický systém, někdy označovaný jako primitivní mozek, se dále dělí na čtyři hlavní části: bazální ganglia, přední cingulární kůru, amygdalu a thalamus. Zodpovídá za naše základní potřeby přežití, například za útěk před predátory.

Když se setkáte s něčím hrozivým, třeba s lvem, amygdala spustí poplach a aktivuje reakci „boj nebo útěk“. Tyto emoční reakce pomohly našim předkům přežít, v moderním světě však mohou snadno přerůst v problém. Pokud amygdala „převálcuje“ vaši PFC, nedokážete se uklidnit ani racionálně uvažovat. Místo toho vás ovládnou negativní emoce, jako je úzkost a strach.

Aby váš mozek fungoval správně, potřebujete zdravou rovnováhu mezi prefrontální kůrou a limbickým systémem. Podívejme se blíže na to, jak se tato rovnováha může narušit.

Představte si firmu, kterou vede vyčerpaný a přepracovaný generální ředitel, kterého nelze propustit ani nahradit. Jak by mohla firma zajistit, aby zůstal vzhůru? Co třeba najmout mariachi kapelu, která mu bude celou noc hrát v kanceláři? To by ho jistě udrželo v bdělosti.

Podobně různé faktory „rozehrávají“ různé oblasti mozku. Člověk s ADHD má například málo aktivní prefrontální kůru. Ta potřebuje stimulaci – stejně jako generální ředitel potřebuje mariachi kapelu, aby neusnul. Proto lidé s ADHD často vyhledávají neobvyklé zdroje vzrušení.

Autor měl například velmi bystrého klienta jménem Jeremy, který byl nadšený, že se dostal na lékařskou fakultu – těšil se na intelektuální výzvy, které mu studium přinese. Jakmile však začala výuka, zjistil, že většina hodin není nijak zvlášť podnětná a skládá se hlavně z nudných, opakujících se cvičení. Jeremyho mozek nebyl dostatečně stimulován, takže kdykoli se pokusil učit na zkoušky, musel si pustit rádio a televizi na plnou hlasitost, aby vůbec zůstal vzhůru. To samozřejmě není ideální způsob učení.

Lidé jako Jeremy musí hledat způsoby, jak si podobné úkoly zpestřit, jinak jejich mozek nebude pracovat na plný výkon.

Na druhé straně existují lidé, jejichž mozek reaguje na okolí až příliš silně. I drobný podnět u nich může vyvolat reakci „boj nebo útěk“, takže se cítí neustále ohrožení. Někteří mají amygdalu tak přecitlivělou, že i běžné podněty – například přítomnost velmi upovídaného člověka – jejich mozek vyhodnotí jako hrozbu. Takoví lidé potřebují pravidelně „utéct“ do klidnějšího prostředí, být chvíli sami a znovu nabrat síly.

Nadměrná nebo naopak nedostatečná stimulace určitých oblastí mozku neovlivňuje jen to, jak se učíme nebo jak reagujeme ve společnosti. Může také vést k nebezpečným závislostem, jak uvidíme v následující kapitole.