Závislost na rozptýlení

Kolik digitálních zařízení vlastníte? A kolik aplikací a programů na nich používáte? Pokud jste jako miliony lidí, které tráví značnou část dne přepínáním mezi sociálními sítěmi, několika záložkami v prohlížeči, e‑mailem a instantními zprávami, bude odpověď pravděpodobně dost vysoká.

Být „digitálním domorodcem“ – tedy někým, kdo vyrostl v éře digitálních technologií a od útlého věku je obeznámen s internetem a počítači – je náročné. Neustále se na nás valí tolik dat, že je obtížné oddělit to, co nepotřebujeme, a soustředit se na úkol, který máme právě před sebou.

Jak tedy můžeme digitální rozptýlení překonat? Tyto úryvky se o to pokoušejí. Využívají příklady z experimentální neurovědy, psychologie i buddhistické filozofie a ukazují, jak se můžeme naučit být všímavější, méně roztěkaní a více si užívat chvíle, které jsou pro nás nejdůležitější.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak každodenní procházka pomohla Darwinovi napsat 18 knih a esejů,
• jaký je rozdíl mezi skutečným multitaskingem a nahodilým přepínáním mezi úkoly,
• a proč může meditace zlepšit vaši paměť i schopnost soustředění.

Internet je dnes v samotném středu našich životů. Podle agentury Nielsen a výzkumného centra Pew Research Center tráví průměrný Američan přibližně 60 hodin měsíčně online. Digitální zařízení nám otevírají nové světy, ale tato nová éra neustálého připojení má i svou cenu.

Jak se na svá zařízení spoléháme čím dál víc, hrozí nám, že se z nás stanou „závislí na internetu“. Pokud vám to zní přehnaně, podívejme se na studii výzkumníků z University of Maryland. Ti požádali studenty z deseti různých zemí, aby strávili jeden den zcela offline, a poté popsali své zkušenosti.

Výsledky byly – mírně řečeno – znepokojivé. Jazyk, který studenti používali, připomínal popisy drogové závislosti. Jeden účastník z Velké Británie uvedl, že po svých zařízeních „toužil“, zatímco americký student dodal, že se „cítil jako narkoman, který prahne po dávce informací“. Další britský student bez obalu přiznal svou závislost: „Nepotřebuji alkohol, kokain ani jinou formu společenské zkázy,“ řekl. „Média jsou moje droga; bez nich jsem byl ztracen.“

Další studie provedená v bostonské nemocnici tyto závěry potvrdila. Dva ze tří účastníků zažívali tzv. fantomové vibrace mobilního telefonu – zvláštní pocit, že telefon vibruje, i když ve skutečnosti zůstává nečinný. Vědci tento jev řadí mezi projevy závislosti na internetu.

Každý, kdo používá telefon neustále, ten pocit zná: jakmile se vám o něj otře oblečení nebo ucítíte drobný svalový záškub, okamžitě předpokládáte, že jde o známý vjem vibrujícího telefonu.

Nemusí to ale tak být. Technologie může fungovat jako prodloužení nás samých, pokud ji začleníme do plynulého, vyváženého vztahu.

Myšlenku „flow“ – plynutí – popsal jako první maďarský psycholog Mihaly Csikszentmihalyi. Označuje stav, v němž vnímáme svět, když jsme hluboce ponořeni do nějaké činnosti. Autor knihy uvádí výmluvný příklad: po více než deseti letech tréninku psaní všemi deseti dnes dokáže psát naslepo alespoň 70 slov za minutu se zavřenýma očima. I když je daleko od počítače, dokáže si v duchu vybavit imaginární klávesnici – užitečný trik, když se ho děti ptají, jak se nějaké slovo píše.

Závislost je však zcela odlišná zkušenost. Když jsme závislí na internetu, nejsme to my, kdo ovládá technologie – jsme to my, kdo je jimi ovládán. Autorův příklad ukazuje, co se může stát, když technologie používáme uvážlivě: slouží nám jako užitečný nástroj, místo aby se z nás stali otroci našich digitálních zařízení.

Představte si, že sedíte u počítače a píšete důležitý e‑mail. Vtom vám zazvoní telefon. Přestanete psát, abyste odpověděli na zprávu. Kde jste to skončili? Aha, ještě jste chtěli dočíst ten zajímavý článek…

Není divu, že tohle není nejlepší způsob, jak zvládat své úkoly. Nejde totiž o multitasking, ale o přepínání mezi úkoly.

Jaký je mezi tím rozdíl? Monica Smithová, profesorka na UCLA, definuje multitasking jako vykonávání více činností, které směřují k jednomu společnému cíli.

Představte si, že jste pozvali přátele na večeři. Musíte současně myslet na několik věcí: jaké suroviny potřebujete, kde je koupit, jak všechno připravit a kdy co udělat. Aby se večeře vydařila, musíte zvládnout skutečný multitasking.

Přepínání mezi úkoly (switch‑tasking) také zahrnuje více aktivit, ale chybí jim společný cíl, který by je spojoval. Děláte spoustu různých, navzájem nesouvisejících věcí najednou.

Abychom tomu lépe porozuměli, podívejme se na tříkrokový experiment, který provedla psycholožka Megan Jonesová z Kalifornské univerzity v Berkeley. Nejprve požádala autora, aby co nejrychleji napočítal od jedné do deseti. Snadné, že? Pak ho požádala, aby odříkal abecedu od A do J. Opět nic zvlášť náročného. Obě úlohy trvaly zhruba jednu a půl sekundy.

Co se ale stane, když do toho vstoupí náhodné přepínání? Když Jonesová požádala autora, aby střídal čísla a písmena – „jedna, A, dvě, B“ a tak dále – začal mít potíže. Přepínání mezi dvěma sekvencemi všechno výrazně zkomplikovalo. Dokončení úkolu mu nyní trvalo třikrát déle.

To je výmluvná ukázka toho, jak nás přepínání mezi úkoly zpomaluje a zároveň zvyšuje pravděpodobnost chyb. Každý, kdo někdy seděl u počítače a přepínal mezi několika záložkami, ví, jak běžný tento jev je.

Jaké je tedy řešení? Jednou z možností je tzv. zenware – programy, které blokují rušivé vlivy a usnadňují soustředěnou práci. Příkladem je aplikace WriteRoom, která ukazuje, jak účinné zenware může být.

Vývojář Jesse Grosjean ji začal navrhovat poté, co si všiml, kolik času spisovatelé tráví úpravami vzhledu dokumentu – formou prokrastinace, která je odváděla od skutečného úkolu: psaní. Jeho řešení bylo jednoduché a elegantní zároveň. Odstranil všechna tlačítka pro úpravu okrajů, řádkování či písma a uživateli nabídl čistou stránku přes celou obrazovku bez jakýchkoli formátovacích možností. Díky tomu se spisovatelé mohou soustředit na to, co je opravdu důležité – na samotný text.