Zaslíbená země

Je rok 2000. V Los Angeles se chystá zahájení sjezdu Demokratické strany a Barack Obama má za sebou těžký týden. Především právě utrpěl nejhorší porážku svého dosavadního politického života: v souboji o křeslo ve Sněmovně reprezentantů ho stávající kongresman porazil o třicet procentních bodů. Aby toho nebylo málo, hned po příletu do LA mu půjčovna aut odmítne přečerpanou kreditní kartu American Express. A když se konečně dostane na sjezd, jeho akreditace vzbudí podezření, takže se nedostane ani do hlavního sálu. Třešničkou na dortu je, když ho nevpustí na prestižní večírek po oficiálním programu.

V tu chvíli to Obama vzdá a vrací se na letiště. Klidně to mohl být konec jeho příběhu. Tehdy byl jen nenápadným státním senátorem z Illinois. Měl ale víc než jen dluhy na kreditní kartě a nedostatečný vliv na to, aby se dostal na večírek v LA: měl sen spojovat Američany napříč politickým spektrem, rasami i společenskými vrstvami.

V roce 2000 byl blízko tomu, aby se toho snu vzdal. Nakonec to ale neudělal. O čtyři roky později už na dalším sjezdu Demokratické strany pronáší hlavní projev. A za další čtyři roky se stává prvním černošským kandidátem, který přijímá prezidentskou nominaci Demokratické strany.

Mohlo by se zdát, že zbytek už je jen historie. Skutečná Obamova cesta – od nenápadného dětství v Honolulu na Havaji, poznamenaného experimentováním s drogami a průměrnými známkami, až po chvíli, kdy jako první černý prezident sedí v místnosti pro krizové řízení a nařizuje operaci vedoucí ke smrti Usámy bin Ládina – je ale plná pochybností o sobě samém, kompromisů a zmatků, mnohem víc, než by si většina lidí dokázala představit.

Tyto úryvky nabízejí bezprecedentní pohled do Obamových nejhlubších myšlenek v průběhu celého života – od raného dětství až do roku 2011. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jaké dívky se Obama snažil zaujmout tím, že se chlubil svými znalostmi Foucaulta a Marxe; kolik cigaret denně kouřil v Bílém domě – a co ho nakonec přimělo přestat; a jakou sarkastickou poznámku pronesl Mitch McConnell na adresu Joea Bidena na senátní půdě – poznámku, na kterou Biden nikdy nezapomněl.

Barack Hussein Obama byl docela fajn kluk. Narodil se v roce 1961 a vyrůstal s matkou a prarodiči v Honolulu na Havaji. Ani jeho matka, ani prarodiče by si ale nikdy nepomysleli, že skončí ve veřejné funkci – natož v prezidentském úřadu.

Byl průměrným studentem a solidním basketbalistou. Jediná věc, které se opravdu důsledně věnoval, bylo „paření“. Na střední škole však nastal zlom: začal si klást otázky, na které mu prarodiče nedokázali odpovědět. Proč je většina profesionálních basketbalistů černá, ale trenéři téměř výhradně bílí? Proč lidé, které jeho matka považovala za slušné a poctivé, zápasí s finančními problémy?

Odpovědi začal hledat v knihách. Tato vášnivá četba mu dala alespoň základní přehled o politice, když v roce 1979 nastoupil na Occidental College v Los Angeles. Na vysoké škole četl dál – tentokrát ale často hlavně proto, aby zapůsobil na dívky. Foucaulta studoval kvůli elegantní bisexuálce v černém, Marxe kvůli hubenému socialistovi z koleje. S dívkami mu to příliš nevycházelo, ale o politické teorii se toho naučil dost.

Po přestupu na Kolumbijskou univerzitu se začal stále víc upínat k myšlence politiky v praxi. Neustálé politické rozjímání z něj ale nedělalo zrovna zábavného společníka a pár jeho přátel mu to dávalo najevo. Jemu to nevadilo – byl spokojený sám se svými myšlenkami. Jen potřeboval místo, kde by je mohl uvést do života.

Po absolvování školy zakotvil v Chicagu, kde pracoval pro organizaci, která se snažila stabilizovat komunity zasažené uzavíráním oceláren. Tahle práce ho konečně vytrhla z teoretických knih. Donutila ho naslouchat skutečným lidem a jejich skutečným problémům. Pomohla mu také lépe pochopit vlastní identitu míšence a černocha.

Přesto nebyl spokojený s tím, jaký má dopad. Změny přicházely příliš pomalu. Chtěl větší moc – možnost ovlivňovat rozpočty a nastavovat politiku, která by mohla těmto komunitám skutečně pomoci. Rozhodl se proto přihlásit na Harvard Law School – a byl přijat. Na podzim se přestěhoval do Bostonu a začal další etapu své cesty.

Jak se ukázalo, zkušenost z právnické fakulty se v lecčems podobala jeho bakalářským letům. Opět trávil většinu času čtením o občanské společnosti. Tentokrát se mu to ale vyplatilo: stal se prvním černošským šéfredaktorem Harvard Law Review, získal svou první knižní smlouvu a začaly mu chodit nabídky na prestižní a velmi dobře placená místa v advokacii. Tyto nabídky byly lichotivé, Obama se však nakonec rozhodl pro jinou cestu.

První skutečný zlom v Obamově politické kariéře přišel v roce 2000. Navenek se zdálo, že má život dobře rozjetý: oženil se s Michelle, inteligentní a krásnou právničkou z Chicaga, a měli spolu dceru Malii. V Chicagu měl dvě zaměstnání – věnoval se právní praxi a zároveň učil. Dvakrát úspěšně kandidoval do státního senátu.

Jemu to ale nestačilo. Navzdory Michelleinu naléhání, že ho potřebuje víc doma, se rozhodl kandidovat do Sněmovny reprezentantů proti populárnímu úřadujícímu kongresmanovi. Bylo to odvážné rozhodnutí – a dopadlo špatně. Prohrál o třicet procentních bodů.

Když se ohlédl za svými rozhodnutími, uvědomil si, že se mu nelíbí, kam svůj život nasměroval. Přiznal si, že udělal arogantní krok, když se pustil do souboje, který prakticky nemohl vyhrát. A co bylo horší, zklamal svou mladou rodinu.

Přesto se nedokázal politiky úplně vzdát. Stále věřil svému snu o sjednocování Američanů napříč politickými názory, rasami i společenskými vrstvami. Problém byl v tom, že tento typ politiky se příliš nehodil do lokálních soubojů. Potřeboval kandidovat do celostátního úřadu – například do Senátu.

Rozhodl se tedy zkusit to ještě jednou. Pokud by znovu neuspěl, byl připraven se politiky vzdát bez lítosti. Michelle mu dala své neochotné požehnání.

Tentokrát našel tajnou zbraň: Davida Axelroda, novináře, z něhož se stal politický mediální konzultant. „Axe“ věděl, že Obama má silné poselství – jen ho potřebuje lépe předávat. Axelrodův vliv se brzy projevil: ještě před oficiálním oznámením kandidatury se Obamův projev proti válce v Iráku začal šířit po blozích a na MySpace.

Obama sám tehdy ani pořádně netušil, co to všechno znamená – s orientací v online světě mu musel pomáhat jeho mladý volební tým. Přesto se začalo něco dít. Přicházely malé příspěvky a hlásili se dobrovolníci. Obama a jeho tým si uvědomili, že se dotkli něčeho podstatného: jeho projevy pojmenovávaly skutečné problémy lidí a jeho kandidatura ztělesňovala naději, kterou už mnozí Američané považovali za téměř ztracenou.

Krátce před volbami přišla životní příležitost. Obama dostal nabídku pronést hlavní projev na sjezdu Demokratické strany v roce 2004. V hotelovém pokoji ve Springfieldu v Illinois ležel na posteli a psal projev na žluté bloky právnického papíru. Snažil se v něm shrnout politiku, po níž toužil už od vysokoškolských let, obohacenou o lekce, které si odnesl od rodičů a prarodičů.

Nakonec se rozhodl použít výraz, který si pamatoval od svého chicagského pastora: „drzost naděje“. Byl to zásadní moment jeho kariéry – naposledy mohl vejít do místnosti, aniž by ho někdo poznal. O několik týdnů později drtivě vyhrál volby do Senátu.