Zamotaný strom

Pohled předních světových vědců na evoluci se od roku 1859, kdy Charles Darwin vydal svou průlomovou knihu O původu druhů, výrazně proměnil. Od té doby se odehrálo tolik objevů a zvratů, že může být až ohromující pokoušet se zorientovat v současném stavu poznání.

Naštěstí máme Davida Quammena – autora, který se specializuje na zpřístupňování složitých témat a dokáže z nich udělat fascinující čtení. V této knize provází čtenáře temnými vodami molekulární biologie a osvětluje klíčové evoluční milníky, jež ukázaly, že dějiny života jsou ve skutečnosti nesmírně složitou sítí genů a bakterií.

Pokud jste dosud měli za to, že vývojová linie jakéhokoli druhu je přímka, budete se muset zamyslet znovu. Po přečtení této knihy možná začnete pochybovat i o tom, zda má slovo „organismus“ vůbec nějaký jednoznačný význam.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, který myslitel devatenáctého století málem zveřejnil svou evoluční teorii dříve než Darwin, kteří vědci z počátku dvacátého století předběhli svou dobu o půl století a proč je představa evolučního stromu dnes považována za zastaralou.

Je velmi pravděpodobné, že jste se někdy setkali s obrázkem „stromu života“. Jde o schéma ve tvaru stromu, které má znázorňovat evoluci určité linie života: od „kořenů“ v podobě primitivní améby přes rybu, obojživelníka a další skupiny. V různých bodech se z hlavního kmene odpojují větve představující červy, plazy, hlodavce a další živočichy.

Takové ilustrace dlouho sloužily jako užitečná pomůcka – jednoduchý vizuální model velmi složitého tématu. Stejně jako mnoho jiných vědeckých myšlenek lze i koncept stromu života vystopovat až k Aristotelovi. Ten ve své knize Historie zvířat, napsané ve čtvrtém století před naším letopočtem, zmiňuje postupný vývoj zvířat.

Aristotelés však přirovnává vývoj v přírodě spíše ke stoupání po žebříku: živé bytosti začínají jako prvky, jako je země, voda a oheň, a postupně se vyvíjejí v rostliny, zvířata a nakonec v lidi. Na samém vrcholu tohoto „evolučního žebříku“ se lidé mění v nebeské bytosti. Všechen život je tedy součástí jakéhosi „schodiště do nebe“.

Tento model byl po staletí velmi vlivný; „žebřík vzestupu“ se objevuje ještě v šestnáctém století na dřevorytech. V roce 1745 však myslitelé osvícenství začali používat spíše stromové modely. V té době se Evropanům otevíral větší kus světa, informace a znalosti se šířily a vědci potřebovali něco jiného než jednosměrný žebřík, aby dokázali uspořádat nově poznané množství rostlin a živočichů.

Strom tehdy nebyl ani tak přesným vyjádřením evoluce, jako spíše praktickým nástrojem pro třídění biologických informací. Jak napsal francouzský botanik Augustin Augier v roce 1801, ilustrovaný „strom se zdá být nejvhodnějším způsobem, jak pochopit pořádek a stupňovitost“ rostlinného světa.

Strom života možná dosáhl svého vrcholu s nadaným ilustrátorem a biologem Ernstem Haeckelem. V druhé polovině devatenáctého století vydal Haeckel řadu knih plných mimořádně detailních kreseb fascinujících mikroskopických organismů – a také více než několika stromů života. Na rozdíl od Augierova schématu však Haeckel kreslil skutečné evoluční stromy, které měly znázorňovat přesné vývojové linie živých bytostí. Vytvořil například stromy obratlovců, měkkýšů, rostlin či savců.

Haeckel činil odvážná tvrzení, jeho práce však ve skutečnosti rozvíjela myšlenky jiného muže: Charlese Darwina.

Od roku 1831 strávil Charles Darwin téměř pět let na palubě lodi HMS Beagle. Plavil se kolem Kanárských ostrovů, podél pobřeží Jižní Ameriky až na Galapágy. Tato cesta mu změnila život a poskytla mu materiál na několik knih, včetně průlomového díla O původu druhů, vydaného v roce 1859.

Zajímavé je, že Darwin si své základní myšlenky o evoluci ujasnil poměrně brzy po návratu. Zápisky v jeho sešitech z let 1837 a 1838 ukazují, jak si postupně vyjasňoval, jak se druhy přizpůsobují prostředí a jak předávají výhodné vlastnosti svým potomkům.

V centru jeho teorie stál „přirozený výběr“, který Darwin považoval za hlavní hnací sílu přizpůsobení a dědičnosti. Přirozený výběr se často zjednodušeně shrnuje jako „přežití nejschopnějších“ – tedy že přežijí a rozmnoží se jen ty organismy, jejichž vlastnosti jim v daném prostředí poskytují výhodu, a tyto vlastnosti pak předají dalším generacím.

Když však mělo dojít k veřejnému představení jeho myšlenek, Darwin váhal. K tomu, aby se konečně rozhoupal, ho nakonec přiměl muž jménem Alfred Russel Wallace. Wallace také cestoval po světě; strávil roky v Malajském souostroví a jeho pozorování ho přivedla k velmi podobným závěrům o evolučním přizpůsobení a dědičnosti jako Darwina.

V únoru 1858 chtěl Wallace zveřejnit článek se svými evolučními úvahami a prostřednictvím společného známého se rukopis dostal do Darwinových rukou. Darwin upadl do zoufalství – Wallaceovy myšlenky se až znepokojivě podobaly těm, které si sám dlouho nosil v hlavě.

Ještě téhož léta však Darwin souhlasil, že spojí síly s Wallacem a společně představí své myšlenky na zasedání Linnean Society, britské vědecké společnosti. V dusném letním počasí však jejich vystoupení zapadlo; bylo tak nenápadné, že si ho téměř nikdo nevšiml.

Teprve o rok a půl později vyvolala Darwinova kniha rozruch, jakého jejich společná prezentace nedosáhla. Tentokrát byly myšlenky podány jasným, srozumitelným jazykem – a kniha se rychle stala bestsellerem.

Darwinovy myšlenky jsou dodnes předmětem debat – jak obdivných, tak kritických. Autor této knihy se Darwinovi věnoval velmi podrobně už ve své předchozí práci a je přesvědčen, že Darwin si své místo v dějinách vědy zaslouží. Jak ale uvidíme v následujících kapitolách, jeho hlavní teze – že přirozený výběr je ústředním mechanismem evoluce – může být neúplná nebo v některých ohledech chybná. To však neznamená, že bychom měli jeho pozorování a přínos jednoduše odmítnout.