Začátek nekonečna

Dobré vysvětlení dokáže poskládat všechny dílky skládačky na své místo – a nejen to. Vysvětlení nás nejen „osvětlují“, ale jsou také základem lidského poznání a pokroku. Jinými slovy: vysvětlení utvářejí svět, ve kterém žijeme.

V tomto shrnutí vás vezmeme na cestu vědou a kulturou. Ukážeme si, jak se poznání rodí a zlepšuje a jak tento proces umožňuje potenciálně neomezený pokrok – tedy to, čemu autor říká „začátek nekonečna“. Dozvíte se také, proč vám vaše smysly samy o sobě nemohou zaručit, že zítra vyjde slunce; co má dobrý vtip společného s genem; a jak memy formují kulturu.

Žádný člověk nikdy nevstoupil na povrch hvězdy, natož aby navštívil její jádro. Přesto dnes vědci vědí mnoho o tom, co se děje hluboko uvnitř hvězd vzdálených světelné roky. Jak je to možné?

Protože zkušenost není jediný způsob poznávání. Empirismus je teorie, podle níž veškeré naše poznání vychází ze smyslové zkušenosti – jak ale uvidíte, tento názor je chybný. Empiristé si představují naši mysl jako prázdný list papíru, na který se „zapisují“ smyslové vjemy. To by znamenalo, že jsme pasivními příjemci znalostí, nikoli jejich tvůrci.

Ve skutečnosti však naše poznání nemůže být založeno jen na jednotlivých pozorováních. I když jste viděli slunce vycházet už nesčetněkrát, své přesvědčení, že vyjde i zítra, nezakládáte pouze na těchto pozorováních. Kdybyste to dělali, museli byste v oblačný den předpokládat, že slunce nevychází, protože ho nevidíte.

Navíc zdání může klamat. Země například vypadá a působí dojmem, že je nehybná, a přitom se ve skutečnosti otáčí. Zkušenost je tedy pro vědu zásadní, ale není zdrojem, z něhož se poznání přímo odvozuje. Kdyby tomu tak bylo, naše znalosti o hvězdách by se omezovaly na to, co vyčteme z pohledu na noční oblohu.

Skutečným zdrojem poznání jsou teorie a domněnky. Vraťme se ke hvězdám: fakt, že v jejich jádru je zdroj energie odpovídající miliardám elektráren, je něco, co nemůžeme přímo vidět. Víme to pouze díky teorii. Takové vědecké teorie vznikají z domněnek – odhadů a spekulací – které lze následně testovat zkušeností ve formě pozorování a experimentů.

Lidský mozek i molekula DNA mají mnoho funkcí, ale jedna z nejzákladnějších je ukládání informací. A co víc, typy informací, které uchovávají – myšlenky a geny – se obvykle šíří tím, že se kopírují.

Na nejzákladnější úrovni stojí evoluce na myšlence replikátoru – tedy čehokoli, co přispívá k tomu, aby bylo znovu a znovu kopírováno. Například gen, který umožňuje trávit určitý typ potravy, pomáhá organismu zůstat zdravý. Tím zvyšuje jeho šanci přežít a zplodit potomky, kteří tento gen zdědí a rozšíří jeho kopie dál.

Replikátory ale mohou být i myšlenky. Například dobrý vtip je replikátor. Jakmile se „usadí“ v něčí mysli, je pravděpodobné, že ho dotyčný bude vyprávět dalším lidem – a tím předá jeho kopii do jejich myslí. Téměř všechny dlouhodobě přetrvávající myšlenky, jako jsou jazyky, vědecké teorie nebo náboženská přesvědčení, fungují tímto způsobem.

Lidské znalosti i biologické adaptace jsou tedy vytvářeny a šířeny prostřednictvím replikace. Mezi biologickými adaptacemi a lidskými znalostmi je však zásadní rozdíl: znalosti se replikují jen tehdy, když jsou vyjádřeny, zatímco geny se mohou replikovat i tehdy, když zůstávají nečinné.

Pokud je myšlenka pouze pasivně uložena v naší mysli a nikdy se neprojeví v chování nebo řeči, nikdo jiný ji nemůže převzít. Geny se naproti tomu mohou přenášet z generace na generaci, aniž by se kdy projevily v chování. Při pohlavním rozmnožování se totiž náhodně vybírá soubor genů od obou rodičů, včetně těch, které už žádné aktivní chování nevyvolávají. Tyto geny se mohou kopírovat po mnoho generací, než buď vymizí, nebo se znovu projeví v nějakém znaku či chování.