Zablokováni

Novináři a vlády mají v zásadě stejný mandát: pracovat pro veřejné blaho. Vláda má lidem sloužit, novináři mají veřejnost informovat. Přesto dnes stojí vládní úředníci a zástupci médií často proti sobě. Obamova administrativa dělá vše pro to, aby ztížila práci investigativním novinářům, kteří chtějí veřejnosti ukázat, co přesně vláda dělá s jejich daněmi.

Odkud se bere tolik zloby? Vztahy mezi vládou a médii nebývaly vždy tak špatné. Problém však neleží jen na bedrech vlády. Část médií i jednotliví novináři nesou svůj díl odpovědnosti za to, že voleným představitelům nechávají příliš volnou ruku – nechtějí přijít o důležitý zdroj ani rozhněvat klíčového sponzora.

Tyto příklady ukazují, proč dnes, kdy je práce investigativního novináře mimořádně obtížná a kdy po internetu i chodbami Washingtonu koluje množství neověřených informací a drbů, potřebujeme razantní a objektivní žurnalistiku více než kdy dřív.

V následujících kapitolách se dozvíte, jak Obamova administrativa fakticky „umlčuje“ investigativní novináře, jakými znepokojivými hrozbami se autorka při své práci setkala a proč některé mediální domy hrají podle not vlády.

Když prezident Obama v roce 2009 nastoupil do úřadu, slíbil, že jeho administrativa přinese „bezprecedentní úroveň otevřenosti“. Výsledek byl bohužel opačný: bezprecedentní obstrukce.

Obamova administrativa ve skutečnosti vylučuje média i z událostí, které jsou ve velkém veřejném zájmu. V roce 2010 například novináři nesměli na prezidentovo setkání s dalajlamou ani na jednání s pákistánskou aktivistkou za lidská práva Malalou Júsafzajovou.

V roce 2013 už novinářům došla trpělivost. Třicet osm zpravodajských organizací podepsalo otevřený dopis Bílému domu, v němž vyjádřily frustraci z těchto omezení. Připojila se většina hlavních médií, mimo jiné Associated Press, ABC News, The New York Times či Fox News.

Od Obamova nástupu do úřadu navíc organizace Reportéři bez hranic, která sleduje svobodu tisku, snížila hodnocení Spojených států. Bere přitom v úvahu kritéria jako cenzuru, pluralitu a nezávislost médií, právní úpravu tisku či transparentnost. Mezi lety 2008 a 2014 kleslo postavení USA z 41. místa (v roce 2008) na 46. místo (v roce 2014) ze 180 hodnocených zemí.

Reportéři bez hranic kritizovali i snahy vlády stíhat důvěrné zdroje a whistleblowery – například když ministerstvo spravedlnosti v roce 2013 bez jakéhokoli upozornění zabavilo telefonní záznamy Associated Press.

Administrativa navíc obchází nepříjemné otázky tradičních médií tím, že produkuje vlastní obsah prostřednictvím kanálů, které má pod kontrolou. Místo poskytování rozhovorů novinářům pořádají představitelé vlády online chaty s veřejností, jako byl „Google+ Hangout“ v roce 2012. Ten však nepředstavoval kritický průřez veřejností – účastnilo se ho pět předem vybraných lidí, kteří k administrativě rozhodně nebyli nepřátelští.

Mediálně zdatní pracovníci Bílého domu také publikují obsah na Twitteru, YouTube a Facebooku v naději, že se jejich sdělení budou dál šířit online. I Pentagon má vlastní televizní kanál, který 24 hodin denně vysílá rozhovory a vojenské zpravodajství.

Považujete za přijatelné, aby vládní úředníci upřednostňovali novináře, kteří je vykreslují v příznivém světle, a vyhýbali se těm, kteří by je mohli kritizovat? Pokud je pro vás v žurnalistice důležitá objektivita, pravděpodobně odpovíte ne. Přesto jsou dnes podobné praktiky běžné.

Kritičtí nebo příliš otevření novináři jsou ze strany Obamovy administrativy často ignorováni. Ti, kteří zveřejní citlivé materiály nebo se postaví proti vládním pokynům, pak obvykle ztrácejí možnost dělat rozhovory s představiteli administrativy.

Například v krátkém rozhovoru v roce 2010 prezident Obama televizi C‑SPAN řekl, že rekonstrukce Oválné pracovny se zpožďuje kvůli obtížné ekonomické situaci. O dva týdny později však úředníci Bílého domu informovali C‑SPAN, že o multimilionové rekonstrukci Oválné pracovny bude informovat konkurenční deník The Washington Post a že C‑SPAN nemá svůj rozhovor vysílat souběžně s reportáží Postu. Od té doby C‑SPAN v rámci svého programu neodvysílal s prezidentem jediný rozhovor – důvody se dozvíte v dalších kapitolách.

Investigativní novináři, kteří se věnují citlivým kauzám, čelí četným stížnostem ze strany vlády a někdy i hrozbám právními kroky – a to i tehdy, když píší pravdu. Kdykoli se investigativní novinář chystá odhalit skandál nebo zveřejnit zprávu, která by mohla poškodit pověst administrativy, může téměř s jistotou očekávat nějakou formu nátlaku.

C‑SPAN například neuposlechl žádost Bílého domu ohledně pokrytí rekonstrukce Oválné pracovny a následně obdržel dopis od zástupce tiskového mluvčího, v němž byl informován, že Bílý dům stanici v budoucnu znemožní jakýkoli přístup k prezidentovi.

Podobnou zkušenost měla v roce 2013 i stanice CBS poté, co zveřejnila reportáž o whistleblowerech, kteří se domnívali, že Obamova administrativa brání jejich svědectví před Kongresem. Zveřejnění příběhu rozzuřilo tiskového mluvčího Bílého domu Jaye Carneyho, který se snažil proti reportérovi CBS podat stížnost, aniž by však dokázal označit jediný konkrétní faktický problém v jeho reportáži.