Zabití vycházejícího slunce

Od chvíle, kdy Spojené státy svrhly první – a dosud jedinou – atomovou bombu použitou ve válce na zemi vycházejícího slunce, tedy na Japonsko, uplynulo více než 70 let. Bombardování Hirošimy a Nagasaki se od té doby stalo symbolem ničivé brutality druhé světové války.

Následující kapitoly poskytují kontext této brutality: ukazují, jak byly Spojené státy zataženy do války po japonském útoku na Pearl Harbor, a co všechno bylo nutné k tomu, aby se Japonsko nakonec vzdalo a válka mohla skončit. Seznámíte se s temnou a krutou historií toho, co se odehrávalo v tichomořské válce mezi Spojenými státy a Japonskem v letech 1941–1945, a s vývojem prvních atomových bomb, které byly později svrženy na Hirošimu a Nagasaki. Dozvíte se také, co se stalo v den „A“: jak se potenciál výbušné síly odpovídající 19 000 tunám dynamitu proměnil v realitu a proč se Japonsko nevzdalo ani poté, co se Hirošima proměnila v popel.

Dne 7. prosince 1941 se Spojené státy ocitly v bezvýchodné situaci. Japonská armáda měla silnou touhu projevit svou moc a dominanci v Tichomoří, a proto zahájila děsivý překvapivý útok na americkou námořní flotilu v Pearl Harboru na Havaji, při němž zahynulo téměř 2 500 mužů. Spojené státy nikdy předtím nezažily útok tohoto druhu, a tak nebylo pochyb o tom, co bude následovat: země vyhlásila Japonsku válku a připojila se k aliančním silám ve druhé světové válce.

Přenesme se do podzimu roku 1944, kdy byly spojenecké síly na prahu vítězství; v cestě jim stála už jen neuvěřitelně houževnatá a odhodlaná japonská armáda. Generál Douglas MacArthur byl připraven zasadit rozhodující úder a plánoval jej na 20. října 1944. Tento den byl v rámci operace označován jako den vylodění a více než 100 000 vojáků americké armády pod MacArthurovým velením bylo vysláno na pláže a do džunglí Filipín.

Vzhledem k blízkosti Filipín k Japonsku byla tato invaze strategickou nutností, pokud měly mít Spojené státy reálnou šanci Japonsko dobýt. MacArthur měl důvod k opatrnému optimismu: zpravodajské informace předpovídaly jen slabý odpor nepřítele. Následovaly však týdny krveprolití a urputného boje a brzy se ukázalo, že dokončení tichomořské kampaně nebude nic snadného.

Podobný příběh se odehrával zhruba 700 mil na východ, na malém ostrově Peleliu. Američané zoufale usilovali o ovládnutí tamního letiště, které mělo zásadní význam pro další postup v Tichomoří, a i zde zpravodajské zprávy vzbuzovaly naděje. Japonské síly však byly hluboko zakopané a nehodlaly se vzdát ani o píď půdy, aniž by svým americkým protivníkům nezpůsobily strašlivé ztráty.

Američtí vojáci tehdy ještě netušili, že císařská japonská armáda se řídí kodexem bušidó, jedním z nejpevnějších samurajských principů, podle něhož je kapitulace krajním ponížením. Bitva, která měla podle původních odhadů trvat čtyři dny, se tak protáhla na dvanáct krví nasáklých týdnů a vyžádala si více než 6 500 amerických obětí, než ostrov Peleliu konečně přešel pod americkou kontrolu.

Po krvavých bojích na Peleliu si Američané začali uvědomovat, že japonské vojáky motivuje víra v císaře jako v božskou bytost a že jsou ochotni bojovat do posledního dechu na jeho počest. Japonské vojáky vedla také ideologie hakko ičiu, což se překládá jako „osm korunových provazců pod jednou střechou“. Odkazovala na jejich konečný cíl: sjednotit celou Asii pod vládou japonského císaře Hirohita.

Aby se tento cíl stal skutečností a aby Japonsko zajistilo své válečné mašinérii dostatek ropy, oceli a dalších surovin, napadalo sousední ostrovní i pevninské státy a drancovalo jejich přírodní zdroje. Tyto invaze vedly k mimořádně barbarským činům japonských vojáků.

Po bitvě o Šanghaj v roce 1937 japonští vojáci popravili asi 90 000 čínských vojáků, kteří se vzdali a byli zajati jako váleční zajatci. Poté se zaměřili na civilní obyvatelstvo: mnozí lidé byli nahodile zastřeleni, jiní se stali oběťmi hrůzných soutěží mezi japonskými vojáky, kteří se předháněli, kdo usekne více hlav. Anglicky psané noviny Japan Advertiser dokonce jednu z těchto soutěží v usekávání hlav sledovaly a přinášely denní přehled o výsledcích dvou prominentních vojáků.

Situace nebyla o nic lepší v Nankingu, kde se odhaduje, že japonskými vojáky bylo systematicky znásilněno kolem 80 000 žen. Známky mimořádné krutosti vykazoval i útok na Pearl Harbor. Bombardování samo o sobě bylo taktickým úderem na vojenský cíl, ale překvapivý nálet byl proveden brzy v neděli ráno, kdy většina amerických námořníků a dalšího personálu pravděpodobně spala – a neměla tak téměř žádnou šanci na přežití.

Na jaře 1945 se situace na bojištích obrátila ve prospěch Spojenců, Japonci však stále bojovali. Ve snaze zlomit vůli japonského obyvatelstva se generál amerického letectva Curtis LeMay rozhodl přejít od útoků na vojenské základny a továrny k masivnímu plošnému bombardování měst.

Tato nová strategie začala 10. března 1945, kdy bombardéry B-29 svrhly na Tokio 2 000 tun zápalných napalmových bomb. Výsledkem byla smrt zhruba 100 000 lidí a těžké popáleniny dalších 40 000. Podobné nálety zasáhly i města Nagoja, Jokohama, Ósaka, Kóbe a Kawasaki, přesto Japonci stále nejevili žádné známky ochoty kapitulovat.