Zábavou k smrti

Způsob, jakým za posledních sto let konzumujeme informace, se dramaticky změnil. Počet předplatitelů novin, kdysi dominantního zdroje informací, neustále klesá. Mezitím moderní média, jako je televize a internet, servírují drobné útržky informací, které jsou spíše určeny k pobavení než k poučení. Dny dlouhých textů jsou pryč; žijeme v době titulků.

S proměnou mediálního prostředí se proměňuje i společnost. Následující kapitoly se ohlížejí za tím, jak k těmto změnám došlo, kde se nacházíme dnes – a jakým směrem se odtud pravděpodobně vydáme.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč televize není jako kostel, proč byl Abraham Lincoln tak skvělým řečníkem a v čem televize naplňuje Huxleyho varování.

Amerického ducha je obtížné postihnout. Snadné je mluvit o velkých idejích – rovnosti, demokracii, nezcizitelných právech – ale v konečném důsledku tyto vznešené abstrakce vypovídají jen málo o každodenní zkušenosti obyčejných Američanů.

Lepším způsobem, jak vystihnout skutečnou náladu Spojených států, je podívat se na jejich hlavní města. V polovině devatenáctého století Amerika zažila imigrační boom a tavicí kotel New Yorku se stal symbolem mnohotvárnosti americké identity. Ve dvacátém století bylo centrem amerického obchodu Chicago, které ztělesňovalo průmyslový i lidský pokrok. Dnes se americký duch nejzřetelněji projevuje v Las Vegas – městě zábavy.

Pochopit, jak se Amerika dostala až sem, znamená pochopit, jak nové komunikační prostředky rodí nové formy obsahu. Na počátku lidských dějin bylo nejdůležitějším komunikačním médiem samozřejmě mluvené slovo – čistě verbální forma komunikace, kterou bylo možné zachytit pouze sluchem. Později, s vynálezem abecedy, jazyk získal fyzickou podobu; psané slovo „zmrazilo“ tok lidské řeči a proměnilo jazyk v něco, co lze studovat a analyzovat.

Vynález písma tak dal vzniknout gramatikům a logikům, filozofům a fyzikům, romanopiscům i neurovědcům – všem, kdo se snaží o svět přemýšlet a dávat mu smysl.

Dnes, kdy se přesouváme od typografických k televizním reprezentacím světa, dochází k dalšímu zásadnímu posunu. Veřejná diskuse už nestojí na slovech, ale na obrazech. A toto nové médium prostě není schopné adekvátně předávat vážný, intelektuálně náročný obsah.

To je znepokojivé, protože dominantní komunikační médium každé epochy vždy formuje naše představy o pravdě a legitimitě. Představte si, že jste právě dokončili doktorské studium na Harvardově univerzitě. Očekávali byste, že vám Harvard udělí titul, že? Naše kultura je stále do značné míry orientovaná na tisk, takže vám nikdo neuvěří, pokud jen řeknete, že máte Ph.D. z Harvardu. Musíte předložit písemný doklad.

Jak se však naše kultura stále více podřizuje televizi, začíná se vzhledu – často klamnému – přikládat větší váha než tištěným pravdám. Tomu odpovídá i proměna našich představ o tom, co je a co není pravda – a spolu s tím se mění i struktura veřejné diskuse.

Dnešní Super Bowl přitahuje v USA více pozornosti než jakákoli jiná národní událost: sleduje ho přibližně 111 milionů lidí, tedy zhruba třetina americké populace. Knihy naproti tomu jen zřídka prodají více než milion výtisků. Zkrátka nevzbuzují stejný typ vzrušení.

Nebývalo tomu tak vždy. V roce 1776 vydal Thomas Paine brožuru Zdravý rozum, která vyšla téměř v půlmilionovém nákladu – v době, kdy měla Amerika asi 2,5 milionu obyvatel. Jinými slovy, Američané osmnáctého století byli čtením posedlí podobně, jako jsou dnešní Američané posedlí fotbalem.

Není tedy divu, že na přelomu devatenáctého století byl veřejný diskurz v Americe ovládán psaným slovem. Tento diskurz se začal formovat už koncem osmnáctého století, kdy se noviny staly novým médiem, které umožnilo Američanům zapojit se do celonárodní konverzace. Velká část populace byla gramotná a noviny se široce četly i šířily.

Ústřední význam psaného slova pro veřejnou debatu potvrzuje i výmluvnost politických osobností osmnáctého a devatenáctého století. Například při prezidentské kampani v roce 1860 pronášeli Abraham Lincoln a jeho protivník Stephen A. Douglas projevy, které často trvaly tři až sedm hodin. To je opravdu mnoho mluvení – a po stylistické stránce byly tyto projevy bližší psanému než běžnému mluvenému jazyku. Politici používali složité metafory, jemnou ironii a množství vedlejších vět – obraty, které se v drtivé většině televizních pořadů téměř nevyskytují.

Veřejnost byla navíc v osmnáctém a devatenáctém století obeznámena především s psanými díly veřejných osobností, nikoli s jejich podobou. Mezi lety 1789 a 1860 by průměrný občan pravděpodobně prezidenta ani nepoznal, kdyby šel kolem. Politici té doby byli hodnoceni podle svých slov – podle postojů, které zastávali, a argumentů, které předkládali.

Dnes naopak spojujeme veřejné osobnosti především s jejich tváří. A právě v tom spočívá zásadní rozdíl mezi kulturou zaměřenou na slovo a kulturou zaměřenou na obraz.