Z trosek impéria

Zatímco posledních 200 let je na Západě většinou vnímáno jako období ekonomického a politického pokroku, jen zřídka se tento vývoj dává do souvislosti se západním imperialismem a jeho násilnou politikou v Asii. Následující kapitoly zkoumají intelektuální reakci Východu na západní modernitu v kontextu nedávných dějin, hnutí a válek, které utvářely východní národní státy v podobě, jak je známe dnes.

Podstatné je, že příběh není vyprávěn z perspektivy kolonizátorů, nýbrž z pohledu kolonizovaných. Zaměříme se na několik osobností, které usilovaly o to, aby východní tradice nebyly zcela pohlceny západním vlivem. V následujících kapitolách se dozvíte, jak jedna námořní bitva změnila běh dějin; jak perský intelektuál pomohl formovat filosofii panislámismu; a jak vepřový tuk zažehl jiskru krvavé vzpoury v Indii.

„Podřizování“ asijských zemí západním mocnostem začalo roku 1798, kdy Napoleon vytáhl do Egypta v čele armády o síle 40 000 francouzských vojáků, údajně s cílem chránit francouzské obchodní zájmy. Krátce poté se právě obchod stal nástrojem, jímž se západní mocnosti dostaly do Číny a Indie, když po dvou opiových válkách získaly evropské státy převahu nad čínským vnitrozemím.

Co vlastně západní mocnosti trápilo? V devatenáctém století byly hospodářské vztahy mezi Čínou a západními zeměmi výrazně nevyvážené. Čína vyvážela mnohem více, než dovážela; aby se tento deficit vyrovnal, začali západní obchodníci (zejména Britové) do Číny ve velkém dovážet návykovou drogu – opium. Jak se stále více Číňanů stávalo na opiu závislými, západní obchodníci zvyšovali ceny a vydělávali obrovské částky, přičemž zároveň vyrovnávali obchodní bilanci. Peníze se postupně začaly přelévat opačným směrem a evropské mocnosti začaly čínské ekonomice dominovat.

Čínské elity si však uvědomovaly, že situace je neudržitelná, a následovaly pokusy tento výnosný, avšak zhoubný opiový obchod ukončit. Vypukly dvě opiové války – v letech 1839–1842 a 1856–1860. Čína v podstatě prohrála svůj boj. V důsledku porážek západní mocnosti prosadily další uvolnění obchodních omezení a vynutily si pro sebe výhodnější smlouvy.

Zhruba ve stejné době potlačení indického povstání v roce 1857 vedlo k posílení západní kontroly nad Indií. Od sedmnáctého století dominovala obchodu Britská východoindická společnost a postupně získávala stále větší vliv nad mnoha indickými oblastmi. Povstání bylo pokusem tuto dominanci omezit, a přestože povstalci početně převyšovali britské vojáky, i oni nakonec svůj boj prohráli. Britové zvítězili, protože jejich vojáci byli lépe vycvičení a lépe vyzbrojení než místní povstalci.

Tím skončila vláda místních muslimských dynastií v Indii a nahradila ji faktická britská nadvláda. Západní mocnost zásadně přetvořila politické, ekonomické i sociální prostředí země. Důležité je, že britští správci rozdělili Indii na samostatné správní regiony, což napomohlo upevnit britskou kontrolu nad rozsáhlými územími a zároveň si vyžádalo trvalou přítomnost většího počtu britských vojáků.

Porážka Ruska japonskými silami v roce 1905 signalizovala zásadní zlom v západní dominanci v Asii. Japonský císař Meidži, který vládl v letech 1868–1912, dokázal spojit tradiční východní hodnoty se západními představami o pokroku. Soustředil moc v Japonsku do svých rukou a zahájil industrializaci země, aby mohla soupeřit s vyspělejšími západními mocnostmi.

Tak radikální proměnu odstartoval rok 1852, kdy do Japonska dorazily americké válečné lodě a vynutily si navázání obchodních vztahů. Meidži byl ohromen převahou americké námořní flotily ve srovnání s japonským loďstvem; od tohoto okamžiku se Japonsko vydalo na cestu, která zásadně proměnila jeho ekonomickou, politickou i sociální strukturu.

Posílená japonská armáda pak v roce 1905 dosáhla vítězství nad ruskými silami. Konflikt, který začal v roce 1904, měl rozhodnout, která země bude kontrolovat území Koreje a Mandžuska (severovýchodní Čína). Když se menší japonská flotila ukázala jako vítězná, Japonsko výrazně rozšířilo své území a přispělo k obnovení východní moci v regionu.

Tento úspěch inspiroval další východní vůdce, kteří se snažili prosadit v době slábnoucí západní dominance. Zakladatel a první prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk pohlížel na Japonsko jako na vzor. Věřil, že japonský způsob kombinace nacionalismu a tradičních hodnot se západními technologickými inovacemi je klíčem k odvrácení zásahů západních mocností.

Ve své politice Atatürk kladl důraz na modernizaci technologií i státní správy a na sekularismus. Nacionalismus upřednostňoval jako prostředek sjednocení obyvatelstva před náboženstvím či socialismem.