Wikinomika

Pojem „wikinomika“ označuje souhru technologií, demografických změn a globalizované ekonomiky, která umožňuje rozsáhlou spolupráci velkého množství lidí. Ačkoli se může složitost takové spolupráce na první pohled jevit jako ohromující, ve skutečnosti jde – pokud je dobře řízená – o velmi účinnou obchodní i společenskou strategii.

Masová spolupráce nejen podporuje inovace, které pomáhají firmám růst, ale může také zásadně proměnit samotný způsob fungování společnosti. Je motorem nové ekonomiky – mocným nástrojem pro ty, kdo ji dokážou pochopit a využít, a naopak hrozbou pro ty, kdo to nedokážou. Budoucnost podnikání jako celku proto do značné míry závisí na tom, jak se firmy dokážou „wikinomice“ přizpůsobit.

Spotřebitelé dnes nejen požadují kvalitnější produkty, ale stále častěji chtějí být zapojeni i do jejich vzniku. Také zaměstnanci očekávají větší míru svobody a autonomie. Tyto změny vyžadují, aby podniky reagovaly a vytvářely nové strategie řízení produktů, pracovních sil i majetku.

V následujících kapitolách si ukážeme, jak sílu masové spolupráce využít v praxi – na pozitivních příkladech, kdy otevřená spolupráce zvýšila hodnotu produktu a pomohla přetvořit běžnou firmu v úspěšnou a inovativní organizaci.

Mimo jiné uvidíte:

• jak lze z konkurentů udělat partnery tím, že s nimi začnete sdílet informace,
• jak jedna firma vydělala velké peníze na „prachu“, který se jí doslova hromadil na policích,
• proč jedna společnost platí zaměstnancům za to, aby část pracovní doby dělali, co sami chtějí,
• a proč se model centralizované výroby vydal ve stopách dinosaurů.

Během posledních 25 let se internet stal nedílnou součástí života více než třetiny světové populace a umožnil nám komunikovat a spolupracovat s lidmi z celého světa v dosud nevídaném měřítku. Snadný přístup k informačním technologiím je dnes jedním z hlavních předpokladů aktivní účasti v oblastech, které byly dříve vyhrazeny úzkým elitám – například vědcům či akademikům.

Dokonalým příkladem tohoto posunu je Wikipedie. Zatímco dříve bylo shromažďování světového vědění do encyklopedií doménou odborníků, dnes může kdokoli přejít na internet a podílet se na tvorbě obsahu největší encyklopedie na světě.

Dokonce i tradičně uzavřené a „tajné“ činnosti, jako je těžba zlata, lze proměnit v otevřenou kolektivní aktivitu. V roce 2000 například společnost Goldcorp Inc. zveřejnila na internetu všechna svá geologická data pro určitou lokalitu a vyhlásila soutěž o nejpřesnější odhad umístění zlatých žil. Geologové, konzultanti i studenti z celého světa začali posílat své návrhy a firma díky nim získala informace, které jí umožnily identifikovat dvojnásobek těžebních cílů oproti tomu, co dokázali najít její vlastní odborníci.

Jak se internet dál vyvíjí, stává se masová spolupráce ještě zásadnějším prvkem. Zatímco v počátcích byl internet vnímán spíše jako „digitální noviny“, dnes funguje jako „sdílené plátno“, na němž může každý uživatel zanechat vlastní stopu. I zdánlivě banální úkon, jako je sdílení fotografie na sociální síti, mění online prostředí tím, že přidává nový obsah.

Proto se většina firem snaží, aby jejich webové stránky byly interaktivní, a začíná se zákazníky zacházet jako se spolutvůrci, nikoli jen jako s pasivními pozorovateli.

Současná spolupráce tak připomíná roj včel: jde o samoorganizovanou účast velkého množství jednotlivců. Na první pohled může interakce mezi nimi působit chaoticky a složitě, v další části se však pokusíme tento zdánlivý chaos rozklíčovat.

Co vlastně stojí za úspěšnou spoluprací? Především musí být všechny zúčastněné strany otevřené jedna druhé. To znamená ochotu pustit k sobě externí talenty a umožnit jim přispívat – teprve pak se může skutečná spolupráce rozvinout.

Výmluvným příkladem je hra Second Life od společnosti Linden Lab. Není předem „naskriptovaná“; uživatelé v ní mohou od základů vytvářet prakticky každý prvek virtuálního světa.

Druhým klíčovým principem je peer produkce neboli vzájemná, vrstevnická produkce. Jde o způsob tvorby, který se obejde bez strmých hierarchií a spoléhá na sebeorganizaci – jednotlivci dobrovolně přispívají k celku. Peer produkce podporuje masovou spolupráci tím, že zvyšuje hodnotu výsledného produktu a zároveň motivuje zapojené lidi, aby nabízeli svou práci dobrovolně.

Nejznámějším příkladem peer produkce je Wikipedie – „encyklopedie, kterou může editovat kdokoli“. Stojí výhradně na nadšení svých přispěvatelů. Neexistuje zde klasická firemní hierarchie; kvalitu obsahu zajišťuje samoopravný mechanismus komunity.

Dalším důležitým prvkem je sdílení – zpřístupňování informací a zdrojů ostatním. Díky tomu mohou jednotliví účastníci masové spolupráce stavět na práci druhých, rozvíjet vlastní nápady a společně posouvat inovace kupředu. Příkladem může být způsob, jakým lidé při videohovorech přes Skype či Google Talk sdílejí výpočetní výkon a přenosovou kapacitu – společně tak umožňují komunikaci tváří v tvář přes internet. Obě strany z této výměny profitují.

A konečně, dnešní otevřené trhy umožňují spolupráci v rozsahu, jaký tu dosud nebyl. To však vyžaduje, aby všichni účastníci uvažovali a jednali globálně – aby koordinovali zaměstnance i strategie tak, aby podporovali jeden integrovaný celek, místo aby vytvářeli množství lokálních poboček, které si zbytečně duplikují stejné činnosti.

Typickým příkladem firmy, která v tomto směru selhala, je General Motors. V určité fázi měla v každé lokální divizi obsazené totožné pozice, přestože stejnou práci mohl vykonávat jediný člověk pro celý svět. Ukázalo se, že jde o zbytečné náklady.

Nyní, když máme jasnější představu o tom, co masovou spolupráci charakterizuje, se v dalších částech podíváme na to, co tyto principy znamenají pro budoucnost zavedených firem.