Vzestup raketových dívek

Přestože feminismus a hnutí za práva žen výrazně pokročily, mnoho lidí si dodnes neuvědomuje, jakou roli sehrály ženy v raných letech vesmírného programu v 50. a 60. letech. Co hůř, stále se najdou tací, kteří se domnívají, že ženy „nepatří“ do vědy. Většina historických knih a filmů o dobývání vesmíru se soustředí na astronauty a na mužské inženýry v řídicím středisku. Ve skutečnosti však za těmito mužskými úspěchy stála klíčová, často neviditelná síla – chytré a cílevědomé ženy.

To, že tehdy zůstávaly neviditelné a nedoceněné, nic nemění na tom, že jejich přínos byl doslova astronomický. V tomto shrnutí se dozvíte, že elektronické počítače kdysi bledly ve srovnání s lidskými; že absence inženýrského titulu ženám nezabránila pracovat na vesmírných misích; a jak velká část práce žen ve vesmírném výzkumu zůstala dlouho bez uznání a oslav.

V roce 1939, po získání grantu od Národní akademie věd, založila bouřlivá trojice přátel – Ed Forman, Frank Malina a Jack Parsons – na Kalifornském technologickém institutu laboratoř Jet Propulsion Laboratory, zkráceně JPL. Mezi prvními zaměstnanci, které přijali, byli Barbara a Richard Canrightovi. Seznámili se na Caltechu, kde byl Richard postgraduálním studentem a Barbara pracovala jako zapisovatelka. Právě tam se Richard poprvé setkal se zakladateli JPL.

Jak napovídá název, JPL byla laboratoř zaměřená na vývoj raketových motorů. Jedním z prvních cílů bylo sestrojit raketový motor, který by dokázal letadlo rychle vynést do vzduchu, zkrátit délku rozjezdu a urychlit startovací procedury. V JPL se k tomu postavili poměrně přímočaře: jednoduše připevňovali výkonné rakety na malá letadla.

Raketová technika tým v JPL fascinovala. Slovo „raketa“ však tehdy znělo příliš sci‑fi, a tak, aby působili seriózně a vědecky, mluvili raději o „raketových motorech“. Jejich experimenty vyžadovaly obrovské množství výpočtů – a právě tady nastoupila Barbara Canrightová. Byla matematicky mimořádně nadaná a dokázala přesně počítat síly a tah motorů.

Protože ve 40. letech ještě neexistovaly automatizované počítače, dělalo se vše ručně. Jeden experiment mohl znamenat týden nepřetržitých výpočtů a zaplnit až osm sešitů. Netrvalo tedy dlouho a JPL začala najímat nový tým lidských „počítaček“, aby Barbaře s výpočty pomohly. Přidaly se k ní další dvě ženy: Virginia Prettymanová a Macie Robertsová.

Je zajímavé, že tehdy se výraz „počítačka“ stále vztahoval k lidem, nikoli ke strojům – počítačem byl ten, kdo počítal. Robertsová byla brzy povýšena na vedoucí a dostala za úkol nabírat nové pracovníky. Rozhodla se vybudovat čistě ženský tým počítaček. Na začátku 40. let to byl zcela neobvyklý krok. Většina pracovišť by ženu nikdy nepostavila do pozice, v níž by sama najímala a řídila vlastní ženské oddělení v rámci inženýrského útvaru. Jenže JPL nebyla typické pracoviště.

Úspěchu předcházela řada nehod – naštěstí žádná nebyla smrtelná – a několik výbuchů. Nakonec se však 12. srpna 1941 podařilo zkrátit délku rozjezdu letadla o 50 procent. A stalo se tak v pravý čas. O pár měsíců později vstoupily Spojené státy do druhé světové války a JPL získala lukrativní kontrakt od americké armády.

Díky přílivu peněz se JPL rychle rozrostla a brzy dokázala vyvíjet nové, účinné vojenské rakety. Její zařízení ukrytá v kaňonech na okraji Los Angeles se rozšiřovala jak rozlohou, tak počtem budov. Laboratoř také mohla nabírat nové zaměstnance – inženýry i lidské počítače – prostřednictvím inzerátů v novinách a na univerzitních nástěnkách.

K práci výpočtáře stačily dobré znalosti pokročilé matematiky. Vysokoškolský diplom nebyl podmínkou, což bylo dobře: až v 70. letech se větší počet žen začal dostávat ke studiu inženýrství. Ve 40. letech se JPL zaměřila na hledání nejlepší směsi raketového paliva. Barbara Canrightová a Macie Robertsová trávily většinu času analýzou výsledků pokusů.

Průlom však přišel od chemika Jacka Parsonse, který navrhl použít jako klíčovou složku zkapalněný asfalt. Bez tvrdé práce výpočtářek v JPL by ale určení optimální směsi trvalo mnohem déle. Konečná směs obsahovala 70 procent zkapalněného asfaltu Texaco č. 18, 30 procent mazacího oleje a drcený chloristan draselný jako okysličovadlo. U vojenských špiček sklidila velký úspěch. Palivo poskytovalo zhruba 200 liber tahu – a velení nadchlo i to, že je vyrobené z levného materiálu, jako je asfalt.

Reputace JPL rostla. Výsledky byly přesvědčivé. V laboratoři ale dobře věděli, že skutečná budoucnost leží v dosud neprobádaném prostoru: ve vesmíru.