Výzvy v koučování

Koučování se stalo populárním v osmdesátých letech jako přímý důsledek „války o talenty“. Jak se ekonomika stále více opírala o znalosti, rozvoj a udržení špičkových lidí se staly nezbytnou podmínkou úspěchu. Firmy začaly najímat kouče, aby zajistily, že jejich zaměstnanci dosáhnou svého plného potenciálu.

Možná vás ale napadlo: odkud vlastně koučování pochází? Koučování se vyvinulo z existujících podpůrných profesí, jako je poradenství a psychoterapie. Ty stojí na určitých základních principech, například na nediagnostickém přístupu a na pomoci klientům hledat vlastní řešení. Tyto principy se velmi osvědčily při práci s lidmi, kteří potřebují péči – ale fungují stejně dobře i v koučování?

Autoři knihy Challenging Coaching tvrdí, že tento přístup mohl přispět k tomu, že se finanční obchodníci zaměřili výhradně na své osobní odměny – s katastrofálními důsledky pro jejich firmy i pro finanční trh jako celek.

Co tedy není v pořádku s tradičním přístupem? Klasické koučování obvykle posiluje ego lídrů chválou, místo aby je konfrontovalo s upřímnou zpětnou vazbou. A namísto důrazu na odpovědnost a širší kontext se tradiční kouč soustředí jen na to, aby klientovi pomohl naplnit jeho osobní cíle, a ustoupí, i když vidí, že klient jedná v rozporu se svými vlastními hodnotami.

Challenging Coaching zastává názor, že to je třeba změnit. V následujících kapitolách se dozvíte, jak funguje tradiční koučování, z čeho původně vychází, jak tyto kořeny brzdí jeho další rozvoj a jak vypadá lepší alternativa: přístup FACTS, který se odklání od koučovacích mýtů k modelu, jenž skutečně funguje.

Ačkoli se může zdát, že koučování existuje odjakživa, ve skutečnosti je tato profese stále v období dospívání. Když se v osmdesátých letech objevila, byla to vlastně ještě „malé dítě“, snadno ovlivnitelné svými staršími „sourozenci“ – psychoterapií a poradenstvím.

Tento vliv znamená, že koučování sdílí základní východiska s podpůrnými poradenskými disciplínami, v nichž klient dostává bezpodmínečnou pozitivní podporu. Aktivní naslouchání a silné, promyšlené otázky jsou například dvě klíčové dovednosti, které jsou zásadní pro poradenství, mentoring, terapii – i pro koučování. Tyto dovednosti jsou považovány za nezbytné pro pochopení potřeb klienta – což je výchozí bod veškerého pokroku – a pomáhají mu nacházet vlastní odpovědi, což je klíčové pro seberealizaci, hlavní hodnotu podpůrných disciplín.

Když však koučování vznikalo, nic z toho ještě „neznalo“. Ve snaze zorientovat se proto čerpalo svou hlavní inspiraci z terapie zaměřené na člověka. Tu vyvinul Carl Rogers, jeden z nejvlivnějších terapeutů dvacátého století, známý svou humanistickou metodologií. Jeho nedirektivní přístup vychází ze základního přesvědčení, že klient už v sobě má rozsáhlé zdroje potřebné pro vlastní rozvoj. Úkolem terapeuta je pomoci klientovi tato řešení nalézt tím, že vytvoří bezpečný prostor pro růst – prostřednictvím empatie (vidění očima druhého), kongruence (otevřenosti a upřímnosti) a bezpodmínečného, nehodnotícího pozitivního přístupu.

Tyto principy se staly základem tradičních koučovacích modelů. Například populární model Co-Active Coaching se v mnohém překrývá s principy Carla Rogerse: klient je považován za přirozeně vnitřně vybaveného a schopného, agenda vychází od klienta a vztah je partnerstvím zaměřeným na jeho růst. Dalším příkladem je známý model GROW, který rovněž sdílí své hlavní předpoklady s Rogersovým přístupem: klient je vnímán jako ten, kdo dokáže najít vlastní řešení, empatie slouží k vytvoření bezpečného prostoru a porozumění se rozvíjí prostřednictvím nedirektivního kladení otázek.

Rodící se profese koučování dokázala převzít své metody i étos z teoreticky propracovaných a prakticky ověřených základů psychoterapie a poradenství. Tyto předchozí disciplíny ovlivnily koučování v samotném jádru a literatura o koučování se široce shoduje na třech podpůrných principech, které jsou považovány za zásadní:

• Nemanipulativní přístup. Tento princip vychází z předpokladu, že expertem na klientovu situaci je klient – nikoli kouč. Klient má odpovědi na své vlastní problémy a kouč mu pouze pomáhá je odhalit. Úkolem kouče je tedy klást otázky, naslouchat, reflektovat, poskytovat podporu a posilovat klienta, místo aby za něj řešil problémy a dával rady.

• Respektování agendy klienta. Podle tohoto principu by se kouč měl vyvarovat snahy řídit klientovu agendu – i když je přesvědčen, že by to klientovi pomohlo. Základní pravidlo zní: vždy je to klient, kdo rozhoduje, o jakých tématech a oblastech se bude pracovat, nikoli kouč.

• Budování vztahu. Tradiční koučové věří, že skutečný pokrok může nastat pouze na základě silné empatie mezi koučem a klientem. Vytvoření takového pouta je považováno za cestu k hluboké důvěře a vztahu, který je nezbytný pro vznik bezpečného prostoru pro růst.

Zatímco psychoterapie od svého vzniku prošla řadou zásadních posunů a své základní principy průběžně aktualizuje, koučování se svých zakládajících zásad stále pevně drží. Jsou však tyto principy stále plně aktuální? Nebo nastal čas na změnu? Další kapitoly se touto otázkou podrobněji zabývají.