Vystěhovaní

Představte si, že vás vyhodí z vlastního domova – pro většinu z nás je to něco, o čem ani nechceme přemýšlet. Pro mnoho Američanů je však tato traumatizující zkušenost chladnou, tvrdou realitou.

Můžeme namítnout: pokud nájemníci dělají problémy nebo neplatí nájem, není spravedlivé, že jsou vystěhováni? Možná ano – jenže celá situace zdaleka nebývá tak jednoduchá.

V této analýze se podíváme na to, jak se v posledních dvaceti letech v USA vystěhování dramaticky rozmohla a zasahují stále větší počet lidí. Prozkoumáme širší souvislosti, abychom pochopili, proč k tomu dochází, a zároveň se seznámíme s některými obyvateli Milwaukee ve Wisconsinu, kteří uvízli v neúprosné realitě chudoby a nejistého bydlení, stejně jako s majiteli nemovitostí, kteří za vystěhováními stojí.

Dozvíte se mimo jiné, proč byla vystěhování během Velké hospodářské krize méně častá než dnes; proč chudí nájemníci vydávají na nájem více než 50 procent svých příjmů; a proč jsou příslušníci menšin vystaveni mnohem vyššímu riziku, že o bydlení přijdou.

Následující scéna je až příliš běžná v městech a obcích po celých Spojených státech: oblečení, hračky a další osobní věci rozházené po předzahrádce nebo chodníku – rozptýlené pozůstatky další rodiny, kterou pronajímatel vyhodil z bytu a donutil opustit domov.

Počet lidí, kteří přijdou o střechu nad hlavou poté, co nezvládnou platit nájem, se může v jednom roce vyšplhat do milionů. Člověk by si mohl myslet, že typická nízkopříjmová rodina v USA dokáže přežít díky sociálnímu bydlení nebo nějaké formě bytové podpory. Ve skutečnosti jsou však tyto výhody vzácné: pomoc dostává jen zhruba jedna ze čtyř domácností, které na ni mají nárok.

U samotných vystěhování je navíc obtížné zjistit přesná čísla. V Milwaukee víme, že během tří let čelila jedna osmina všech nájemníků ve městě vystěhování. Údaje ze sčítání lidu ale mnoho případů vůbec nezachytí, protože značná část vystěhování není formálně vedena u bytových soudů, které řeší spory mezi majiteli nemovitostí a nájemníky.

Ať už čísla počítáme jakkoli, vystěhování jsou celonárodním problémem. V roce 2012 řešily newyorské soudy téměř 80 případů vystěhování denně. Ve stejném roce dostal jeden z devíti nájemníků v Clevelandu v Ohiu předvolání k bytovému soudu. V Chicagu to byl jeden z čtrnácti.

Situace v oblasti bydlení ve Spojených státech však nebyla vždy tak zoufalá. Boj o peníze na nájem není nic nového, ale dříve bylo neobvyklé, aby pronajímatelé skutečně přistoupili k vystěhování – dokonce i během Velké hospodářské krize. Záznamy z 30. a 40. let ukazují, že vystěhování vyvolávalo tak silný odpor komunity, že se z něj pro pronajímatele mohl stát skandál.

Příkladem je únor 1932, kdy se pronajímatel pokusil vystěhovat tři rodiny v Bronxu. Do ulic tehdy vyšlo na protest kolem tisícovky lidí a deník New York Times poznamenal, že by jich přišlo ještě víc, nebýt mrazivého počasí.

Proč jsou dnes vystěhování častější než kdy dříve? Jedním z důvodů, na které upozorňují výzkumy bydlení z Harvardovy univerzity, je skutečnost, že v letech 2001 až 2014 vzrostlo nájemné v průměru o sedm procent, zatímco příjmy klesly o devět procent.

Podle běžně používaného ukazatele „dostupného bydlení“ by domácnost neměla vydávat na nájem více než 30 procent svého příjmu – jinak jí nezbývá dostatek prostředků na základní potřeby, jako jsou léky či jídlo. Přesto údaje ze sčítání lidu ukazují, že většina nízkopříjmových domácností platí za bydlení více než 50 procent příjmu, přičemž více než čtvrtina z nich vydává přes 70 procent.

Aby si udržely střechu nad hlavou, jsou některé rodiny v krajní nouzi nuceny prodávat potravinové poukázky, nelegálně se napojovat na elektřinu od sousedů nebo doufat, že je někdo cizí nechá přespat.

Část těchto potíží souvisí s nezaměstnaností v USA. Průmyslová pracovní místa bývala ve městech, jako je Milwaukee, spolehlivým zdrojem obživy. Milwaukee však mezi lety 1979 a 1983 přišlo kvůli zahraniční konkurenci o 56 000 takových míst. Závody a továrny se zavíraly a mnoho afroamerických rodin v centrálních městských čtvrtích zůstalo bez příjmu.

Dnes je v Milwaukee bez práce 50 procent černých mužů v produktivním věku a sociální dávky sotva pokrývají základní životní náklady. Při tak napjatém rozpočtu může jakákoli mimořádná událost vést k prodlení s nájmem – a následně k výpovědi z bytu.

To se stalo Lamarovi, válečnému veteránovi bez nohou, který jednoho měsíce omylem dostal druhý šek sociálních dávek. Normálně mu po zaplacení nájmu zbývalo na zbytek měsíce 2,19 dolaru na den. Když ale přišla tato nečekaná platba navíc, rozhodl se koupit svým synům nové boty a školní potřeby. Jakmile stát chybu odhalil, musel Lamar peníze vrátit – a kvůli tomu se opozdil s nájmem.

Snažil se situaci zachránit: prodával potravinové poukázky za polovinu jejich hodnoty a dokonce pro svého pronajímatele vymaloval byt v patře. Ani to však nestačilo. Lamar byl nakonec vystěhován.