Vyprovokováno

Politickou atmosféru ve Spojených státech lze dnes bez nadsázky označit za vysoce nestálou. Ať už stojíte na pravé, nebo levé straně politického spektra, zapojit se do veřejné debaty vyžaduje odvahu. I mezi přáteli se často pohybujeme v minovém poli jazykových nástrah. Jedno nevhodně zvolené slovo nebo „špatný“ názor může mít vážné a dlouhodobé následky pro vaše přátelství i kariéru.

Donald Trump Jr. tvrdí, že tato situace je obzvlášť tíživá pro konzervativce, kteří se na univerzitách i na pracovištích po celé Americe cítí nejistí nebo přímo ohrožení, pokud jde o veřejné vyjadřování svých postojů. Podle něj je to levice, kdo dnes určuje, co se smí a nesmí říkat – vymezuje, co je přijatelné, a vše ostatní nálepkuje jako netolerantní „nenávistný projev“.

Trump dospívá k závěru, že nejde o nic menšího než o formu cenzury, která potlačuje naši schopnost svobodně se vyjadřovat a vést smysluplný politický dialog. Úryvky v této knize představují jeho „protilátku“ vůči tomu, co považuje za příliš silné a agresivní hlasy na levici. Mají vám pomoci rozpoznat taktiky, o nichž autor tvrdí, že je levicoví aktivisté používají k omezování a ovládání celonárodní debaty, a zároveň naznačit způsoby, jak mohou lidé hájit své názory, aniž by se podvolili domnělému levicovému zastrašování a nátlaku.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• proč vás může zdvořilá otázka, odkud někdo pochází, přivést do velkých potíží,
• jak rozsáhlé škody mohou demonstranti napáchat během jediné noci,
• a jak rozjet vlastní kampaň na sociálních sítích, pokud je to váš šálek čaje.

Velký americký bojovník za občanská práva Martin Luther King Jr. kdysi slavně popsal svůj sen o světě, v němž budou lidé posuzováni podle obsahu svého charakteru, nikoli podle barvy pleti. Navzdory všem proklamacím o rovnosti podle autora dnešní americká levice volá po pravém opaku: požaduje, aby se kladl stále větší důraz na barvu pleti – a nejen na ni, ale také na pohlaví a sexuální orientaci.

Levice se tak podle něj snaží zdůrazňovat rozdíly mezi lidmi, i když zároveň tvrdí, že je chce sbližovat. Lidé na levici nosí identitární nálepky jako vyznamenání na klopě. Tyto nálepky jim v levicových kruzích zajišťují určité společenské postavení – a čím více „utlačovaných“ identit člověk souběžně zastává, tím větší sociální kapitál získává. Pokud se například identifikujete jako genderqueer, pansexuální osoba jiné než bílé pleti, máte podle této logiky prakticky „splněno“.

Tyto nálepky ostatním na levici naznačují, jakou váhu mají přikládat zkušenostem a názorům daného člověka. Ačkoli tyto identity nepochybně mají osobní význam pro ty, kdo je vyjadřují, zároveň fungují jako statusové symboly mezi levicovými aktivisty.

Existuje ovšem i několik identitárních nálepek, které jsou naopak vyloženě „nemoderní“. Pokud se ocitnete v nesprávném prostředí a máte tu „smůlu“, že jste bohatý, bílý nebo muž, je podle autora rozumné držet se raději zpátky. Váš názor není vítán a vaše přijetí do těchto kruhů je každopádně jen dočasné – do chvíle, než se přeřeknete nebo řeknete něco „nevhodného“. Patříte‑li však k těm „správným“ identitám, můžete podle této logiky mluvit téměř beztrestně.

Ve skutečnosti tak hodnota, kterou levice přisuzuje názoru určitého člověka, souvisí mnohem více s tím, kdo mluví, než s tím, co říká. Když například lidé začali zpochybňovat výpověď herce Jussieho Smolletta o tom, že byl napaden dvěma bělochy v čepicích „Make America Great Again“, byli na internetu okamžitě označeni za rasisty – jen proto, že si dovolili pochybovat o tvrzení člověka jiné barvy pleti. Nakonec se ukázalo, že si Smollett celý příběh vymyslel.

Podle podivné logiky levice jsou názory lidí, kteří byli či jsou utlačováni, nedotknutelné. To je však samo o sobě předsudečné uvažování. Tvrzení a argumenty bychom neměli posuzovat odlišně podle toho, z jakých úst zaznívají.

Levice se podle autora rozhodla, že i slova mohou být formou násilí. Proto mohou levicoví aktivisté reagovat na náhodnou poznámku na Twitteru, jako by šlo o fyzický útok. Pokud jste například někdy byli obviněni z mikroagrese, pak jste podle tohoto pojetí pronesli „násilný“ výrok.

Mikroagrese je zdánlivě nevinný komentář, který někomu řeknete – a bez ohledu na vaše úmysly je druhou stranou vyložen jako nepřátelský či předsudečný útok. Nejde přitom o zjevné urážky, jejichž cílem je někoho ranit; mikroagrese může vzniknout i z dobře míněné poznámky, kterou náhodou pronesete.

Například se už nemáte ptát někoho, odkud pochází, protože je údajně urážlivé předpokládat, že dotyčný nemusí být z té země, v níž žije. Představte si, že se cestou do výuky přátelsky bavíte se spolužačkou jiné etnické příslušnosti a ze zdvořilosti a zvědavosti se jí zeptáte, odkud je. Podle doktríny mikroagresí jste se právě mohli dopustit vážného provinění a svůj vztah s ní nenapravitelně poškodit.

Tato doktrína v podstatě proměňuje běžnou lidskou slušnost v urážlivý čin. A protože nikdy nemůžete předem vědět, jak bude cokoli, co řeknete, interpretováno, mění se každodenní komunikace v minové pole potenciálních „přestupků“. Jaký jiný efekt může mít takové pojetí než odrazovat lidi od vzájemného kontaktu napříč různými sociálními skupinami a prohlubovat mezi nimi příkopy?

Bílí lidé se například budou cítit mnohem nejistěji, pokud mají navazovat rozhovor s lidmi jiné barvy pleti, když se obávají, že neúmyslně udělají chybu, která je okamžitě označí za rasisty. A naopak lidé jiné barvy pleti budou méně ochotní budovat vztahy s bělochy, pokud je budou považovat za nenapravitelně rasistické.

Označovat někoho za rasistu či sexistu kvůli něčemu, co sdělil neúmyslně, jen šíří zášť a popírá předpoklad, že většina lidí jsou v zásadě rozumné a dobře míněné bytosti. Je paradoxní, že zatímco levice obviňuje pravici z podněcování „klimatu nenávisti“ ve Spojených státech, sama je to často právě levice, kdo v každé situaci předpokládá nenávistný úmysl. Proto bychom se měli ptát, kolik nenávisti ve společnosti skutečně existuje – a kolik z ní je jen výsledkem interpretací a konstrukcí ze strany levice.