Vynalézání budoucnosti

Účastnili jste se někdy demonstrace nebo protestního shromáždění? Nebo jste si koupili eticky vyrobené oblečení? Možná jste z toho měli dobrý pocit – ale kolik trvalé změny vaše jednání ve skutečnosti přineslo? Pravděpodobně velmi málo.

To je základní problém moderní participativní levice. I když takové akce mohou nabídnout pocit, že děláte něco smysluplného, jejich dlouhodobé účinky se jen obtížně posuzují. Ve světě, kde jsou kapitalismus a neoliberalismus vládnoucími ideologiemi, musí jakákoli vůle ke změně znamenat víc než jen koupit si „správný“ banán nebo kávu.

Podívejme se tedy na to, jak jsme se dostali tam, kde jsme, a jak se můžeme posunout dál. V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč složité systémy, jako je ekonomika, ukazují limity populárních levicových taktik,
• jak se okrajová skupina akademiků a intelektuálů dokázala prosadit v hlavním politickém proudu,
• a proč může být automatizace práce požehnáním pro pracující po celém světě.

Co mají společného pouliční protesty, nakupování v místních obchodech a různé osvětové akce? Každá z těchto standardních levicových aktivit je příkladem tzv. lidové politiky – souboru myšlenek a postojů, které zdůrazňují místní, přímou akci a malá měřítka politického působení.

Typickými příklady lidové politiky jsou hnutí jako Occupy Wall Street, etická spotřeba nebo různé studentské okupace v průběhu dějin. Každému z těchto hnutí se možná na chvíli dostalo mediální pozornosti a krátkodobého impulsu, ale často selhala v dosažení strukturálních změn v delším časovém horizontu.

V současném politickém klimatu už tyto taktiky nestačí a ani dnes by samy o sobě k žádným hlubším strukturálním změnám nevedly. Proč? Protože v jádru se lidová politika zaměřuje na každodenní projevy a nikoli na samotné strukturální problémy.

Upřednostňuje osobní akce, jako je výroba transparentů a občasné demonstrace, před systémovým myšlením – tedy například před snahou měnit právní rámec nebo prosazovat vlastní kandidáty do veřejných funkcí. Jinými slovy, staví pocity – hněv, frustraci a rozhořčení – nad kritické myšlení a strategii.

Problém přitom není v tom, že by lidová politika byla morálně špatná nebo „nesprávná“. Její slabina spočívá v tom, že postrádá udržitelnou dlouhodobou strategii a vizi. Místo aby aktivně utvářela dějiny, pouze reaguje na kroky korporací a vlád.

A nejen to. Tím, že mobilizuje lidi kolem jednotlivých dílčích problémů, ztrácí ze zřetele širší souvislosti. Klasickým příkladem je organizace Live Aid. V roce 1985 vybrala obrovské částky na pomoc při hladomoru v Etiopii. Aby toho dosáhla, pořádala dojemné benefiční akce s účastí celebrit. Problém byl v tom, že tento přístup cílil především na emoce, nikoli na racionální uvažování lidí. Navíc se značná část vybraných peněz dostala do rukou povstaleckých milicí, což prodloužilo občanskou válku a hladomor ještě zhoršilo.

Závislost lidové politiky na místních, individuálních akcích a osobních emocích výrazně omezuje její účinnost. Dalším problémem je její zaměření na okamžité, seberealizační cíle na úkor trvalých, dlouhodobých změn.

Lidová politika například může oslavovat korporaci, která dočasně odloží výstavbu ropovodu, aniž by si uvědomila, že firma jen čeká, až se veřejná pozornost přesune jinam, aby mohla v projektu pokračovat. Problém tedy není v tom, že je lidová politika lokální, ale v tom, že považuje místní akce za dostatečné samy o sobě, místo aby je chápala jako nutné dílky v rámci dlouhodobější vize.

Pokud je ale tak neúčinná, proč v ní lidé nacházejí takové zalíbení? Hlavním důvodem je, že zjednodušuje složité globální problémy. Globální společnost je totiž nesmírně komplikovaný systém, v němž se prolínají oblasti jako světová politika, ekonomika, klimatická změna a globalizace. Pro většinu lidí jsou tyto abstraktní struktury těžko uchopitelné.

Globální ekonomika například není něco, co lze přímo vnímat. Jde o soubor různých činností, aktérů a výsledků rozprostřených napříč mnoha systémy. Jinými slovy, „ekonomiku“ jako takovou nikdy nepotkáte tváří v tvář. Je to spletitá síť prvků – od vlastnického práva přes distribuci přírodních zdrojů až po technologickou infrastrukturu a mnohé další.

Toto oddělení mezi každodenní zkušeností a systémy, v nichž žijeme, lidi odcizuje. Rozsáhlé a složité účinky těchto systémů nám ztěžují najít v nich vlastní místo. Kulturní teoretik Fredric Jameson například tvrdí, že konspirační teorie jsou populární právě proto, že se lidé cítí vůči těmto systémům odcizení. Konspirační teorie zužují pohled na jediného viníka – ať už jsou to svobodní zednáři, Bilderberg Group nebo jakýkoli jiný pohodlný obětní beránek.

Konspirační teorie jsou přitažlivé, protože nabízejí jednoduchou odpověď na otázku „Kdo za to může?“. Problém je, že přitom zakrývají naši vlastní roli v dané situaci a hrubě zjednodušují vztahy příčin a následků.

Podobně je přitažlivá i lidová politika: zjednodušuje složitý svět tím, že soustředí energii na konkrétní, okamžité akce. Tím obchází složitou, těžko uchopitelnou realitu globálních vztahů.