Výhoda ADHD

Od chvíle, kdy byla v roce 1994 zavedena jako samostatná diagnóza, byla porucha pozornosti s hyperaktivitou, známá pod zkratkou ADHD, diagnostikována u více než šesti milionů Američanů. V posledním desetiletí počet diagnóz dramaticky vzrostl. Co tedy za tímto trendem skutečně stojí? Jsou všichni tito lidé opravdu „nemocní“?

Přestože je ADHD diagnostikována stále častěji, porucha je nadále silně stigmatizována a její nejběžnější projevy jsou vnímány jako překážka „normálního“ života. Výsledkem je každoročně obrovské množství předepsaných léků. Ty jsou sice vyvíjeny proto, aby zmírňovaly příznaky ADHD, někdy však mohou mít závažné, v krajním případě i smrtelné vedlejší účinky.

Je načase zbavit ADHD nálepky, která ji obklopuje. Jak uvidíte v tomto shrnutí, seznam úspěšných lidí s ADHD je stejně pestrý jako dlouhý – a jasně ukazuje, že ADHD může být i výhodou.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak ADHD pomohla našim předkům přežít,
• proč může být zapomínání v určitých situacích výhodou,
• a proč by bez ADHD pravděpodobně neexistoval Richard Branson v podobě, v jaké ho známe.

ADHD je dnes často vykreslována jako vážná zdravotní epidemie, která zasáhla Spojené státy. Diagnóza ADHD bývá vnímána jako prokletí, jež může narušovat vztahy a rozkládat rodiny. Situace kolem této poruchy však není zdaleka tak jednoznačná, jak se může na první pohled zdát.

Ve skutečnosti je ADHD masivně nadhodnocována. Samozřejmě existují jasné klinické případy, které je třeba brát vážně a odpovídajícím způsobem léčit. Počet chybných diagnóz je ale šokující. Výzkumy ukázaly, že až 1,1 milionu dětí a mladých lidí ve Spojených státech bylo diagnostikováno nevhodně.

Proč k tomu dochází? Důvody lze poměrně snadno pojmenovat.

Za prvé, kritéria používaná k diagnostice ADHD jsou nešťastně nastavena a vycházejí z předpokladu, že ADHD je „buď – anebo“. Pokud jedinec vykazuje pět z dvanácti možných příznaků, ADHD „nemá“. Jakmile se však přidá ještě jeden příznak, diagnóza je pozitivní. To ponechává jen velmi malý prostor pro proměnlivou a rozmanitou povahu této poruchy. ADHD se přitom projevuje na škále, a proto by měla být diagnostikována spíše podle kontinuálního spektra než podle ostré hranice.

Problémem je i samotný seznam příznaků. Je založen na subjektivních pozorováních rodičů a lékařů. Hodnotící výroky typu „často se snadno rozptýlí“ nebo „často se nedokáže soustředit na detaily“ vycházejí z toho, jak se chování dítěte jeví pozorovateli. Diagnóza se tak často opírá o nejasná a nejistá hodnocení.

Navíc některé uváděné příznaky do seznamu vůbec nepatří. Hyperaktivita – typicky spojovaná s ADHD – je něco, co v určité míře vykazuje téměř každé dítě, a většina z nich z toho jednoduše vyroste.

Dalším problémem je nedostatek specialistů na ADHD. Ve Spojených státech jich je přibližně 8 300, zatímco praktických lékařů pro dospělé a rodinných lékařů je kolem 54 000. Rozdíl je zřejmý. Diagnostiku proto často provádějí právě praktičtí lékaři, kteří nemají s ADHD dostatek zkušeností, což riziko chybné diagnózy dále zvyšuje.

Nebezpečí chybných diagnóz ADHD se naplno ukáže, když si uvědomíme, kolika dětem jsou zbytečně a nevhodně předepisovány léky. Mezi lety 1994 a 2010 vzrostl jejich počet na zhruba 800 000.

Jak se to mohlo stát? Jedním z důvodů je finanční tlak farmaceutických firem. Výzkum ADHD zaměřený na léčbu léky je často financován právě výrobci těchto přípravků – a někteří z nich své léky dokonce propagují přímo dětem. Jeden výrobce například sponzoroval komiks, který vyzdvihoval „výhody“ medikace.

Přitom jsou tyto výhody často převáženy riziky, která léky představují. Přípravky na ADHD mohou být návykové a velmi snadno zneužitelné.

Uveďme si příklad: čtyřiadvacetiletý student medicíny a předseda ročníku Richard Fee se stal závislým na léku Adderall. Přesvědčil své lékaře, aby mu opakovaně zvyšovali dávky, přestože známky závislosti byly zjevné. Tragicky si dva týdny po vypršení posledního receptu vzal život.

Existují i další závažné fyziologické vedlejší účinky. Národní institut pro zneužívání drog zjistil, že děti ve věku 7–10 let, které užívají léky na ADHD, v průměru vyrostly o 2 cm méně a vážily o 2–7 kg méně než jejich vrstevníci bez medikace.

Někteří tvrdí, že předepsání léků je jediným řešením: bez nich se prý děti s ADHD nedokážou ve škole soustředit a získat potřebné vzdělání. To ale není tak docela pravda. Děti s ADHD se sice učí jinak, ale s trochou experimentování jim můžeme pomoci ve třídě vyniknout.

Například děti s ADHD se lépe učí v kratších blocích. Zkrácené vyučovací hodiny by jim umožnily učit se efektivněji. Pokud to není možné, mohou učitelé těmto žákům svěřit roli jakéhosi „projektového manažera“ – dítě pak pravidelně obchází skupiny spolužáků, pomáhá jim a soustředí se vždy jen krátce na jeden úkol.

Ukazuje se také, že děti s ADHD se učí výrazně lépe po fyzické aktivitě. Pohyb zklidňuje jejich neklidnou mysl a umožňuje jim lépe se soustředit. Zahájit školní den dvacetiminutovou taneční lekcí nebo týmovou hrou může mít obrovský přínos. Učitelé mohou také dětem s ADHD dovolit, aby při práci stály, nebo se dokonce procházely po třídě, zatímco řeší úlohy.