Výbuch

Určitě jste slyšeli o havárii tankeru Exxon Valdez z roku 1989, nemluvě o katastrofě na plošině Deepwater Horizon, která v roce 2010 zpustošila Mexický záliv. Ale slyšeli jste o vrtné plošině u pobřeží Louisiany, která se převrhla během hurikánu Ivan v roce 2004? Ještě v roce 2018 z ní do oceánu denně unikalo kolem sedmi set barelů ropy a hrozilo, že v rozsahu škod překoná i Deepwater Horizon. A únik pokračuje dodnes.

Ropný a plynárenský průmysl však neškodí jen životnímu prostředí. Podporuje také trvalou korupci a prohlubuje nerovnováhu bohatství a moci po celém světě. To platí zejména pro Rusko, které vsadilo prakticky vše na plyn a ropu jako hlavní zdroje svého bohatství a vlivu.

Navzdory těmto znepokojivým skutečnostem průmysl dál generuje miliardové zisky a v honbě za penězi a novými ložisky si vysloužil pověst jednoho z nejničivějších odvětví na světě.

V těchto úryvcích se mimo jiné dozvíte:

• jak byly jaderné zbraně „převedeny do civilu“ a využity ve službách plynárenského průmyslu,
• kolik peněz utratil jeden zkorumpovaný politik za sběratelské předměty spojené s Michaelem Jacksonem,
• a proč ruské vměšování do amerických voleb v roce 2016 souviselo víc s ropou než s Hillary Clintonovou.

Všechno začalo na farmě v Pensylvánii v roce 1859. Dva muži, Edwin Laurentine Drake a jeho najatý pomocník „strýček Billy“ Smith, dokázali vyvrtat otvor a zatlačit litinovou trubku do hloubky šedesáti devíti a půl stopy. Tekutina, která se objevila, dostala název „skálová ropa“ a stála u zrodu odvětví, jež se stalo jednou z nejmocnějších sil světa.

V onen den Drake a Smith vytěžili z půdy asi dvacet barelů ropy. Přeneseme‑li se rychle do roku 2019, denní světová produkce přesahuje 90 milionů barelů. Jak jsme se od prvních dvaceti barelů dostali až sem?

Mužem, který z ropného byznysu skutečně udělal průmysl v podobě, jak ho známe dnes, byl John D. Rockefeller, zakladatel Standard Oil. Právě on napsal jakousi „příručku“ vedení neúprosně úspěšného ropného podniku. Během prvních dvaceti let podnikání systematicky vytlačoval a skupoval každého konkurenta, který mu stál v cestě. Do roku 1875 vlastnil všechny významné rafinerie ropy ve Spojených státech.

Monopoly budovali i jiní – například Andrew Carnegie v ocelářství nebo Philip Armour v masném průmyslu. Žádné z těchto odvětví však nebylo tak výnosné jako ropa. Rockefeller vydělával tolik, že úplatky politikům, kteří měli průmysl regulovat, pro něj představovaly jen další provozní náklad. Odhady uvádějí, že na vrcholu kariéry měl majetek v hodnotě zhruba 305 miliard dolarů v přepočtu na rok 2006.

V roce 1911 vyústila zásadní antimonopolní žaloba v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který Rockefellera a jeho společnost shledal vinnými z vytváření monopolu prostřednictvím nekalých obchodních praktik. Verdikt však Standard Oil pouze rozdělil na řadu menších firem – všechny stále v Rockefellerově vlastnictví. Díky tomu mohl dál hromadit jmění a nakonec byl ještě bohatší než předtím.

Rockefeller zanechal ropnému průmyslu i jiný odkaz: nesmí se promarnit ani cent. Pečlivě sledoval každou položku nakoupených zásob a dbal na to, aby nic nezůstalo nevyužité nebo nezapočítané. Jak roky plynuly, tento důraz na co nejnižší provozní náklady se stal trvalým pracovním modelem ropného průmyslu.

Věděli jste, že americká vláda v minulosti poskytla ropným společnostem jaderné bomby ve snaze udržet levnou energii v chodu? Stalo se tak na konci 60. a začátkem 70. let, kdy domácí zásoby ropy ubývaly a náklady rostly. Ropné firmy, znepokojené tím, jak zajistit stálý přísun levné energie, začaly jako alternativu zvažovat zemní plyn.

Těžba a zachycování plynu uvězněného pod hlubokými vrstvami pevné horniny vyžaduje vytvoření puklin – trhlin ve skále, jimiž může plyn unikat k povrchu. Tento postup se proslavil pod názvem frakování (fracking).

Podle amerického Úřadu pro hornictví se v pohoří Rocky Mountains nacházelo odhadem 317 bilionů krychlových stop zemního plynu – množství, které by dokázalo zásobovat Spojené státy energií po celá desetiletí. Společnost Austral Oil už nějakou dobu usilovně pracovala na těžbě plynu pod pozemky v oblasti Rulison Field v Coloradu, ale zatím bez úspěchu.

V tu chvíli vstoupila do hry Americká komise pro atomovou energii (AEC). Od konce druhé světové války si Spojené státy vybudovaly značné zásoby jaderných zbraní a v rámci programu nazvaného Project Plowshare zkoumaly „mírové“ způsoby jejich využití. Proč tedy nespojit síly s firmou Austral Oil a nepoužít jadernou bombu k uvolnění cenného plynu? Určitě by to bylo efektivnější než těžkopádné vrtné soupravy, že?

Dne 10. září 1969 byl spuštěn Projekt Rulison. V hloubce 8 426 stop pod zemí byla odpálena jaderná nálož o síle 40 kilotun, která vytvořila dutinu vysokou asi 300 stop a širokou 152 stop. Dobrou zprávou bylo, že výbuch podle zprávy projektového manažera „stimuloval ekvivalent přibližně deseti let produkce z konvenčně stimulované studny v oblasti Rulison“. Špatnou zprávou ovšem bylo, že plyn byl „mírně radioaktivní“ – obsahoval krypton‑85 a tritium. A nikdo přesně nevěděl, kolik tritia vlastně je, protože chybalo vhodné měřicí zařízení.

V následujících třech letech proběhly ještě dva testy s ještě silnějšími náložemi. Jaderné frakování se však nikdy neukázalo jako komerčně životaschopné. Výbuchy byly nepořádné, příliš drahé a zachytilo se příliš málo plynu.

Ve skutečnosti se v průběhu 70., 80. i na začátku 90. let nikomu nepodařilo přijít s ekonomicky udržitelnou metodou, jak se k hluboko uloženému plynu dostat. Až na konci 90. let se muže jménem George Mitchell konečně podařilo tuto hádanku rozluštit.