Volací znak Chaos

Spojené státy vedly za posledních třicet let tři hlavní války na Blízkém východě a ve Střední Asii. První z nich, kampaň za vytlačení iráckých sil z Kuvajtu v roce 1991, skončila jednoznačným vítězstvím. Druhý a třetí konflikt – invaze do Afghánistánu v roce 2001 a do Iráku v roce 2003 – už tak jasný výsledek neměly.

Americké velení se chtělo vyhnout chybě, kterou udělala Sovětská unie v Afghánistánu v 80. letech, když uvízla v nekonečné partyzánské válce. Talibanský režim se podařilo poměrně rychle svrhnout, i když Usáma bin Ládin uprchl. V Iráku následovalo po rychlém vojenském vítězství několik let krveprolévání.

Co tedy USA udělaly správně v prvním konfliktu a co se pokazilo v těch pozdějších? Jen málokdo je lépe postavený k tomu, aby rozklíčoval americkou strategii, než Jim Mattis, generál námořní pěchoty, který velel mariňákům ve všech třech válkách.

V tomto shrnutí budeme sledovat Mattisovu kariéru v námořní pěchotě a nahlédneme do způsobu uvažování, který stál za americkým vojenským plánováním. Po cestě se dozvíte, jak Mattis využil výsadkové jednotky k vytvoření předmostí v zemi bez mořského pobřeží, proč bylo rozpuštění irácké armády po invazi v roce 2003 obrovskou chybou a jak stažení amerických sil z Iráku v roce 2011 přispělo ke vzniku ISIS.

V zimě roku 1971 měl svobodomyslný absolvent historie Jim Mattis blízké setkání se smrtí. Čerstvě po ukončení vysoké školy a bez jasné představy, co dál, se vydal na túru do kopců ve státě Washington. Stál na zledovatělém hřebeni a díval se dolů na řeku Columbia, když uklouzl a zřítil se do rokle. Ten pád ho mohl snadno zabít. Zázrakem z něj vyvázl jen s několika zlomenými žebry.

Poslední dvě léta strávil Mattis výcvikem na důstojnické škole námořní pěchoty. Když se v té ledové rokli vzpamatovával, vzpomněl si na vietnamského veterána z kurzu, který říkal: „Nezáleží na tom, kdy zemřeme, ale jak se s tím vyrovnáme.“ Byl to okamžik, který mu změnil život. Mattis si uvědomil, že chce strávit kariéru po boku mužů, jako byl tenhle zkušený voják.

Námořní pěchota pro něj představovala dvě věci – povinnost a dobrodružství. Obojí bylo v souladu s tím, jak byl vychován. Narodil se v roce 1950 v Richlandu ve státě Washington a vyrůstal mezi vojáky a vojenskými inženýry. Ti přišli do oblasti dohlížet na výstavbu reaktorů v Hanfordu – jaderném komplexu, který byl klíčový pro Manhattan Project, americký program vývoje atomové bomby během druhé světové války. Vlastenectví a oddanost těchto lidí hluboce ovlivnily atmosféru ve městě.

Mattisovi rodiče zároveň podporovali jeho touhu po dobrodružství. Jako chlapec lovil v okolních kopcích králíky se starou malorážkou. Ve třinácti letech začal stopovat napříč západními státy USA. Když byl doma, hltal knihy z rozsáhlé rodinné knihovny. Jeho oblíbeným autorem byl Hemingway, těsně následovaný Faulknerem.

V roce 1968 nastoupil Mattis na Central Washington State College. Byl průměrným studentem a více času trávil na večírcích než studiem historie. Po jednom incidentu mu soudce dokonce nařídil, aby trávil víkendy v místním vězení – trest za pití alkoholu v nezletilém věku.

Letní důstojnický výcvik v Quanticu ve Virginii mu dal něco, co mu univerzita nabídnout nedokázala – smysl života. Pod vedením seržantů, kteří se právě vrátili z Vietnamu, byl kurz nesmírně náročný a Mattise dostal na hranici jeho možností. Byl ale tvrdohlavý. Když mu nabídli letenku domů – snadnou cestu ven – odmítl. Každé léto byla vyřazena víc než polovina ročníku. Mattis však vytrval. Jak si později uvědomil v oné rokli, tohle byla jeho cesta.

Na začátku roku 1972 byl Mattis jmenován poručíkem námořní pěchoty. Na rozdíl od důstojníků armády, námořnictva či letectva začínají důstojníci námořní pěchoty kariéru sedmiměsíčním základním pěchotním kurzem. Myšlenka je jednoduchá – každý mariňák, bez ohledu na hodnost, je především střelec.

Po dokončení výcviku v Quanticu byl Mattis přidělen k 2. praporu 4. námořního pluku, dislokovanému na Okinawě v Japonsku. Pro americkou armádu to bylo bouřlivé období. V roce 1965 vstoupily americké jednotky do Vietnamu a s rostoucím počtem nasazených vojáků bylo stále více odvedenců posíláno do války. Když Mattis na začátku 70. let nastupoval službu, byla válka doma hluboce nepopulární.

V naději, že zmírní protivojenské nálady, vláda zrušila brannou povinnost a v roce 1973 přešla na plně dobrovolnické ozbrojené síly. Do armády se pak začali ve větším počtu hlásit drobní kriminálníci a lidé bez dokončeného vzdělání. Užívání drog a rasové napětí podkopávaly disciplínu. Vůdci museli být tvrdší než kdy dřív. Jak to vyjádřil jeden z Mattisových raných mentorů, svobodník Johnson, důstojníci museli být „tvrdší než rty zkamenělého datla“.

Mattis si tuto radu vzal k srdci a rychle si vybudoval pověst schopného velitele. Když se ohlíží zpět, přičítá to třem faktorům – odbornosti, péči a zásadovosti.

Aby mohli vést mariňáky, musí důstojníci dokonale ovládat základy. Pokud velitel nedokáže uběhnout tři míle za 18 minut, přesně střílet nebo rychle přivolat dělostřeleckou podporu, nebudou ho muži, od nichž tyto výkony očekává, respektovat. Válka je plná náhodného nebezpečí a vyžaduje, aby velitelé zvládali samozřejmé věci bezchybně.

Samotná odbornost ale nestačí. Jak řekl Theodore Roosevelt: „Nikdo se nezajímá o to, kolik toho víte, dokud neví, jak moc vám na nich záleží.“ To neznamená, že by důstojníci měli své podřízené považovat za kamarády. Jsou spíš jako trenéři – pomáhají mužům vyrůst do jejich rolí a stát se samostatně efektivními.

Ti nejlepší velitelé navíc projevují pevné přesvědčení. To znamená jasně stanovit pravidla a důsledně je uplatňovat, bez protekce a výjimek. V armádním slangu se těmto zásadám říká „plochá pravidla“ – rozkazy, které platí pro každého a za všech okolností. Důstojník, který takovou zásadovost ztělesňuje, má dobré předpoklady vyhrát nejdůležitější bitvu ze všech – bitvu o srdce svých mužů.