Vnitřní život zvířat

Každý, kdo někdy přistihl svého psa, jak krade pamlsek v kuchyni, by si nejspíš tipnul, že psi jsou schopni cítit stud. Ty velké kulaté oči plné lítosti, ten výraz „ups… omlouvám se“ – to se zdá naprosto nepopiratelné. Příklady jako tento naznačují, že zvířata mohou prožívat složité emoce. Ale jaký je pro ně pocit studu? Možná stejný jako pro nás, lidi. A jaké další emoce mohou cítit? Může být kůň smutný? Mohou ptáci projevovat neupřímnost? To jsou otázky, na které se zaměřují následující části.

Zjistíte, co zvířata skutečně motivuje, když Peter Wohlleben vysvětluje jejich chování s pomocí vědeckých studií i vlastních zkušeností. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jaké sny se zdají laboratorním potkanům,
• proč je autorův kohout mazaný jako liška a
• proč nikdo neprovádí výzkum na vodních medvědech.

Představovali jste si někdy, jaké by to bylo číst zvířatům myšlenky? Na konci této knihy už možná budete mít alespoň určitou představu. Než se k tomu ale dostaneme, musíme si vyjasnit několik základů.

Při diskusi o zvířatech a emocích číhá několik pastí, kterým je třeba se vyhnout. Začněme tím, že pro nás, lidi, je až příliš snadné zvířata antropomorfizovat – tedy přisuzovat jim lidské vlastnosti, které ve skutečnosti nemají.

Vezměme si třeba veverku. Má velké oči a huňatý ocas. Vypadá docela neškodně. Právě tahle roztomilost nás ale může zmást. Veverky jsou ve skutečnosti poměrně bezohlední predátoři, kteří si bez váhání pochutnají na hnízdních ptáčatech. To ovšem neznamená, že jsou veverky „špatné“ v morálním smyslu. Jen se tak chovají – je to způsob, jakým jsou naprogramované. Dělají to, co je potřeba k přežití.

To, že v nás veverky vyvolávají emocionální reakci, ještě neznamená, že máme hluboký vhled do jejich podstaty. Ve skutečnosti nám to říká víc o nás než o nich.

Není pochyb o tom, že lidé se od zvířat liší. Z evolučního hlediska však existuje silný argument, že na emocionální úrovni sdílíme určité podobnosti. Koneckonců, lidé i zvířata mají společné předky a tento biologický odkaz formuje naše emoce.

S jinými savci toho máme společného opravdu hodně, zejména pokud jde o strukturu mozku a nervového systému. Tyto podobnosti naznačují, že s jinými zvířaty – zvlášť s těmi, která jsou nám blízce příbuzná – sdílíme i podobné pocity. A dává to dobrý smysl. Emoce se primárně zpracovávají v relativně starých částech mozku, konkrétně v oblastech, které jsou u většiny živočichů velmi podobné.

Například při porodu produkují jak kozy, tak lidské matky velké množství neurotransmiteru oxytocinu – hormonu, který posiluje vazbu mezi matkou a mládětem.

Zdá se tedy, že mezi lidmi a zvířaty existují jak rozdíly, tak podobnosti, pokud jde o emocionální prožívání. Proč tomu tak je?

Není úniku – nedokážeme se ubránit tomu, abychom zvířata neposuzovali prizmatem vlastní lidské zkušenosti. Po tisíciletí rozlišujeme mezi „užitečnými“ a „škodlivými“ zvířaty, i když tyto kategorie bývají často velmi sporné.

Šneci jsou „škodliví“, protože nám ničí zahrady. Ježci se naopak zdají být užiteční, protože šneky požírají. Psi vnímáme jako hodné, protože jsou našimi ochránci a společníky.

Pokud ale chceme získat základní a co nejobjektivnější poznání o zvířatech, je nejlepší se těchto zbytečných nálepek zbavit. Lidská přirozenost bohužel znamená, že skutečný vnitřní život zvířat bereme v úvahu jen zřídka.

Prasata jsou skvělým příkladem. Místo aby byla nechutná a hloupá, jak se často tvrdí, jsou ve skutečnosti inteligentní, společenská a poměrně čistotná stvoření. Když území jedné skupiny naruší jiné stádo divočáků, prasata dokážou poměrně dobře rozpoznat, zda jsou s vetřelci blízce příbuzná. Na základě toho se rozhodují, zda má smysl se s nimi prát, nebo ne.

Divočáci jsou také dost chytří na to, aby přelstili německé lovce, kteří dostali za úkol je vyhubit. Dokážou ukrást návnadu, aniž by se chytili do pastí. A co se týče čistoty, prasata si dokážou vybrat vhodná místa k vykonání potřeby v dostatečné vzdálenosti od místa, kde spí.

Pravděpodobným důvodem, proč těmto sympatickým zvířatům věnujeme tak málo pozornosti, je to, že nemáme žádné zábrany je pravidelně jíst. Nechceme vědět, jak inteligentní bylo prase, z něhož pochází slanina na našem talíři.

Musíme se zbavit předsudků a přijmout, že neexistuje nic jako „dobré“ nebo „špatné“ zvíře.