Vítěz bere vše

Každý den se kolem nás objevují nové produkty a technologie. Ať už doma, v práci, na ulici nebo ve společnosti jako celku, zdá se, že pokrok je nezastavitelný. Spolu s ním rostla i ekonomická produktivita ve Spojených státech a v mnoha částech Západu.

Jenže k čemu je takový pokrok, pokud z něj většina lidí nic nemá? Technologické inovace nás všechny činí produktivnějšími a člověk by čekal, že to povede k lepšímu životu pro všechny – zatím z něj ale těží hlavně bohatí. Po celém světě mají obyčejní lidé pocit, že jsou šance nastavené proti nim. A nemýlí se – majetek nejbohatších miliardářů dnes roste dvakrát rychleji než skromné příjmy ostatních. Nejbohatších 10 procent lidí vlastní 90 procent veškerého bohatství na planetě.

Nabízí se otázka, co se pokazilo. Vždyť jsme zároveň obklopeni hlasitými zastánci změny. Firmy propagují etické podnikání a ekologické investice. „Lídři veřejného mínění“ pořádají panelové diskuse o globální spravedlnosti. Filantropové se chlubí svou štědrostí a „navracením společnosti“.

Může být všechna tato řeč o zlepšování světa jen fraškou? V tomto shrnutí uvidíte, jak jazyk elit o „měnění světa k lepšímu“ slouží jako trik k udržení status quo. Dozvíte se, jak ideologie, které prosazují, umožňují elitám udržet si moc. Uvidíte, jak právě popírání této moci jim umožňuje zůstat v řídicí pozici – a dál sklízet plody globálního kapitalismu, zatímco zbytku světa zůstávají jen drobky.

Také zjistíte:

• proč může být „předpovídání budoucnosti“ způsobem, jak připravit pracovníky o jejich práva,
• jak mocný lék proti bolesti financoval kulturní instituce po celém světě,
• a zda může Wonder Woman skutečně pomoci společnosti posunout se směrem k genderové rovnosti.

Stejně jako většina mladých lidí, kteří dospívali po globální finanční krizi, stála i čerstvá absolventka filozofie Hilary Cohen před těžkými rozhodnutími o své budoucnosti. Věděla, že chce něco změnit. Jen si nebyla jistá, jak.

Má nastoupit do neziskovky? Vydat se na dráhu rabínky? Nebo se musí naučit myslet jako podnikatelka, aby mohla udělat svět lepším místem pro všechny? Právě k této třetí možnosti se začala přiklánět. A ve své generaci rozhodně nebyla sama.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Korporátní elity si přivlastnily pojem společenského pokroku a předefinovaly ho podle svých zájmů.

Nikdo, kdo prožil poslední desetiletí, si nemohl nevšimnout rostoucí nerovnosti ve světě obecně, a zvlášť v USA. Vyhledávání slova „nerovnost“ mezi Američany se během čtyř let mezi rokem 2010 a rokem 2014, kdy Cohen promovala, zdvojnásobilo.

Ve stejném roce spolupodepsal Thomas Piketty – autor překvapivého bestselleru „Kapitál v 21. století“ – studii, která tento ostrý kontrast jasně ukázala. Zjistil, že pokud by se vysokoškolská absolventka, jako je Hilary Cohen, dostala do horních 10 procent nejlépe vydělávajících, brala by dvakrát tolik, než by na stejné pozici vydělávala v roce 1980. Naproti tomu u spodní poloviny příjmového spektra činil průměrný nárůst příjmu za stejné období pouhých 200 dolarů celkem.

V atmosféře takto vyhroceného rozdělení bohatství se ekonomická a sociální nerovnost stávala pro mladé lidi, jako je Cohen, stále viditelnější. Rostla i touha s tím něco udělat – a Cohen i její vrstevníci byli čím dál víc přesvědčeni, že skutečnou změnu lze prosadit vstupem do světa byznysu a osvojením si jeho metod.

Hilary se proto rozhodla nastoupit do přední poradenské firmy v oblasti managementu. Věřila, že tak bude moci využít nástroje kapitalismu k řešení sociálních problémů.

Aniž si to uvědomovala, přijala tím převládající ideologii „jak měnit svět“ – neoliberalismus.

Neoliberalismus stojí na víře ve volný trh. Podle této představy budou lidé nejšťastnější a nejúspěšnější, pokud necháme jednotlivce sledovat své osobní cíle na neregulovaném trhu a omezíme zásahy státu na minimum. Zastánci neoliberalismu věří, že právě velké firmy mění svět k lepšímu tím, že své obchodní know-how aplikují na sociální problémy, jako je chudoba.

Tato víra ale nese zásadní riziko. Pokud dáte bohatým elitám ještě větší moc, nepříjemné otázky moci a nerovnosti se odsouvají stranou. Mocní se své moci vzdávat nechtějí – a přesně to by museli udělat, kdyby se měly zdroje rozdělovat spravedlivěji.

Pokud jste vysoce efektivní člověk, pravděpodobně jste zvyklí uvažovat v kategoriích „win–win“. Jde o jednoduchý princip, podle kterého lze v každé situaci najít výsledek výhodný pro všechny zúčastněné strany. Tato myšlenka se proslavila díky populární knize „7 návyků skutečně efektivních lidí“.

Jako osobní zásada může „win–win“ dobře fungovat. Jakmile ji ale elity začnou aplikovat na celý svět, stává se problematickou.

Klíčové poselství této kapitoly: Zásada „win–win“ v pojetí elit jim umožňuje vypadat, jako by zlepšovaly svět, zatímco ve skutečnosti profitují z nerovnosti.

V rukou mocných se myšlenka, že „všichni mohou být vítězi“, mění v přesvědčení, že vše, co prospívá těm, kdo už jsou vítězi, je automaticky dobré i pro všechny ostatní. Společenská změna se tak prezentuje jako něco zcela bezbolestného, co nevyžaduje žádné oběti. Firmy vydělávají, životy všech se zlepšují… win–win, že?

Jenže tak to zdaleka nefunguje vždy.

Můžete si například myslet, že je skvělý nápad hledat technologická řešení, která zvýší produktivitu. Hvězda Silicon Valley a spolutvůrce tlačítka „To se mi líbí“ na Facebooku Justin Rosenstein si to myslel také. Jeho přirozeným sklonem bylo podporovat produktivitu založením technologické firmy, která vyvíjela software pro týmovou spolupráci. Myšlenka byla, že z vyšší efektivity budou těžit všichni – ve zdravotnictví, ve státní správě i v neziskovém sektoru.

Tento způsob uvažování ale přehlíží základní nespravedlnost. Skutečnost je taková, že produktivita v USA v posledních desetiletích dramaticky vzrostla – ale z tohoto růstu profitovala jen hrstka lidí. Většině zaměstnanců mzdy stagnují.

Podle zprávy Economic Policy Institute se v letech 1973–2014 stal průměrný pracovník v USA o 70 procent produktivnější, zatímco mediánový růst mezd byl menší než 10 procent.

Neznamená to, že zakladatelé start-upů jako Rosenstein nutně jednají se zlým úmyslem. Snaží se dělat „dobré věci“. Jenže jejich předpoklad „win–win“ je vede na scestí.

Tvrdá pravda může znít tak, že firmy ve skutečnosti nemohou zásadně zlepšovat svět a zároveň dlouhodobě sklízet obrovské zisky. Pokud chceme opravdu zlepšit situaci většiny lidí, musíme se podívat na to, jak spravedlivěji rozdělit zisky z rostoucí produktivity.