Vědomí

Když přemýšlíte o vědomí, možná vás napadnou věci jako sebereflexe nebo schopnost složitě uvažovat. Obvykle máme tendenci chápat vědomí v souvislosti s jinými vlastnostmi a charakteristikami, které si spojujeme především s lidmi. Takový pohled je ale velmi omezený.

V tomto shrnutí se zaměříme na dvě zásadní otázky: Existují vůbec nějaké vnější důkazy o lidském vědomí? A je vědomí skutečně důležitým faktorem v lidském chování? Abychom na tyto otázky odpověděli, budeme sledovat logickou linii argumentů a dospějeme k závěrům, které vás možná překvapí.

Podíváme se také na to, jak rozšířené může – nebo nemusí – být vědomí ve vesmíru. Vědomé bytosti mimo lidský druh možná nezažívají tak složité myšlenkové procesy jako my, ale znamená to, že nezažívají vůbec nic?

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jaký druh komunikace probíhá mezi stromy, co nám zkušenosti s LSD mohou říct o vědomí a co se stane, když je lidský mozek rozdělen na dvě poloviny.

Když přemýšlíte o tom, co znamená být vědomý, co se vám vybaví? Přestože je vědomí naprosto ústřední součástí našeho života, zůstává neuchopitelným a tajemným tématem. Jeden z hlavních důvodů spočívá v tom, že máme různé představy o tom, co vlastně znamená mít vědomí.

Abychom lépe porozuměli tomu, co vědomí je, můžeme začít vylučováním toho, čím není. Než se ale do takového zkoumání pustíme, je užitečné shodnout se alespoň na hrubé představě o tom, o čem vlastně mluvíme.

V tomto ohledu se můžeme opřít o váženého filozofa Thomase Nagela, který v roce 1974 navrhl, že „organismus je vědomý, pokud existuje něco, co znamená být tímto organismem“. V podstatě to znamená, že vědomý organismus má nějaký prožitek. Je tedy „nějaké“, být vámi v tomto okamžiku, protože právě teď něco zakoušíte. Naproti tomu nemusí být „ničím“ být židlí, na které sedíte, pokud židle nic nezažívá, že?

S tímto východiskem můžeme začít zkoumat jevy, které si se zkušeností často úzce spojujeme, a ptát se, zda jsou skutečně součástí vědomí, nebo je můžeme zcela vyloučit.

Je však důležité poznamenat, že při takovém zkoumání hraje velkou roli naše intuice. Protože nikdo přesně neví, co vědomí vlastně je, často se spoléháme právě na intuici, aby nám napověděla, co se zdá být správné nebo nesprávné, když zvažujeme otázky typu: které věci ve světě mají vědomé prožitky?

Ironií je, že intuice sama je také tajemný jev, který věda dosud plně nepochopila. V zásadě jde o instinktivní pocit, že něco není v pořádku, aniž bychom dokázali přesně říct proč. Možná vidíte cizince nastupovat do metra a cítíte, že představuje hrozbu. Vaše intuice může vycházet z toho, že má zrudlou tvář a rozšířené zorničky. To jsou signály, že by mohl být násilný, a vy jste si jich všimli – ale jen na instinktivní, podvědomé úrovni.

Naše intuice nás však může, a často také vede, na scestí. V minulosti nám například instinkty říkaly, že Země je plochá, dokud si někdo nevšiml, že hvězdy na obloze naznačují opak. A i dnes se mnoho lidí instinktivně cítí více znepokojeno při nástupu do letadla než při jízdě autem, přestože jízda autem s sebou nese mnohem vyšší riziko zranění.

V následujících kapitolách tedy naslouchejte své intuici, ale zároveň se snažte mít otevřenou mysl vůči různým možnostem, jak vědomí může vypadat.

Existuje jen velmi málo věcí, které můžeme o vědomí říct s naprostou jistotou, ale jednou z nich je, že my lidé vědomí máme. Naše vlastní forma vědomí je samozřejmě jediná, kterou přímo zakoušíme, a proto je nám nejbližší.

Naše intuice nás může vést k přesvědčení, že vědomí mohou mít jen věci s lidskými vlastnostmi a chováním. Když se však pozorně podíváme na vlastní chování, zjistíme, že není tak výlučné, jak jsme si mysleli.

Uvažujme například o revolučním výzkumu, který se zabývá převážně neviditelným děním v rostlinném světě. Studie o jedlovci a bříze papírovité ukázaly, že pod zemí probíhá čilá aktivita v rámci obrovského systému hub a kořenů, označovaného jako mykorhizní síť.

Ekoložku Suzanne Simard ohromilo zjištění, že tyto dva druhy stromů si v těžkých časech pravidelně pomáhají: pod zemí si navzájem předávají živiny. Nejen to – jedlovec dokáže rozpoznat strom, který je jeho potomkem, posílat mu živiny a „komunikovat“ s ním tak, aby mu pomohl přežít ekologické hrozby.

Obecně lze říci, že rostliny jsou si svého okolí vědomy a citlivě na něj reagují. Mohou například uvolňovat toxické látky do mykorhizní sítě, aby se bránily jiným rostlinám, které pro ně představují hrozbu. A některé rostliny, jako třeba břečťan, dokonce nad zemí aktivně prozkoumávají své okolí, „ohmatávají“ prostředí a hledají ideální struktury, po nichž by se mohly pnout.

Je také poměrně bezpečné tvrdit, že mnohé rostliny mají určitý druh paměti. Například mucholapka podivná nezaklapne a neuvězní svou kořist, dokud nejsou podrážděny dva spouštěcí chloupky – což znamená, že si musí po určitou dobu „pamatovat“, že první spouštěč už byl aktivován.

Čím více se o rostlinách dozvídáme, tím zřetelněji se ukazuje, že nejsou tak vzdálené nám, jak jsme si dříve mysleli. Koneckonců geny, které u rostlin zajišťují reakce na tmu a světlo, obsahují stejnou DNA jako geny u lidí!

To otevírá dvě možnosti. První: rostliny mají nějakou formu prožívání – a tedy i určitou formu vědomí. Druhá: jevy jako paměť, vnímání světla, reakce na nebezpečí či vzájemná pomoc vůbec s vědomím nesouvisejí.

V další kapitole se podíváme na další lidské charakteristiky podobného typu a uvidíme, že i ty mohou být od vědomí zcela oddělené.