Věda vyprávění

V době, kdy cestou do práce posloucháme podcasty, u stolu čteme zprávy a večer se vracíme domů, abychom se usadili na pohovce a sledovali seriály, se zdá, že příběhy jsou všude kolem nás. Nejenže je celý den konzumujeme, ale zároveň je neustále vytváříme. Vyprávění je zásadní součástí našeho sociálního já – ať už si vymýšlíme výmluvu za zmeškaný úkol, probíráme kamaráda, píšeme dopis nebo připravujeme scénář.

Příběhy jsou pro nás stejně důležité jako jídlo a spánek – a právě proto stojí za to podívat se blíž na to, co je dělá poutavými. Na základě širokého spektra vědeckých výzkumů tyto úryvky nabízejí návod, jak vytvořit příběh, který skutečně zasáhne publikum. Ukážou vám, jak „pracovat“ s lidským mozkem tak, aby prožíval silné emoce, navazoval vztah s postavami a zůstával zaujatý, jak se děj vyvíjí.

Dozvíte se, že tajemství budování „dokonalého příběhu“ není nijak záhadné. Spočívá v důkladném pochopení toho, jak funguje náš mozek. V tomto shrnutí zjistíte, proč někdy křičíte na dveře, o které si uhodíte palec; proč vždy fandíme outsiderům; a co mají společného dětské knížky a propagandistické filmy.

Napadlo vás někdy, jestli to, co prožíváte jako realitu, není ve skutečnosti jen mocná simulace? Možná vás překvapí, že to není žádná konspirační teorie – ale prostý fakt. Objektivní realitu není možné přímo vidět. Realita, kterou zažíváme, je příběh, který nám náš mozek vypráví.

Tenhle jev jste možná zažili, když jste se při noční procházce spletli a považovali keř za stín lidské postavy. Nejenže jste si mysleli, že někoho vidíte – vy jste tu postavu na okamžik skutečně viděli. Náš mozek nás obsazuje do role hrdiny v příběhu reality, který sám vytváří.

Aby to dokázal, zpětně upravuje naše minulé volby tak, aby zapadaly do našeho hrdinského vyprávění. Řekne nám například, že bylo v pořádku okrást šéfa, protože on přece nefér těžil z naší práce. Dokonce i odsouzení zločinci se hodnotí jako nadprůměrní v kvalitách, jako je morálka nebo laskavost, přestože tyto hranice zjevně překročili.

Náš mozek se také snaží vytvořit v našich životech lineární děj: uspořádává vzpomínky do řetězců příčin a následků. Schopnost hledat příčinu a následek i tam, kde žádný není, ukázali už na počátku 20. století dva sovětští filmaři. Promítali divákům sérii filmů, v nichž se bezvýrazná tvář herce střídala s archivními záběry různých scén – například s miskou polévky nebo se ženou ležící v rakvi. Publikum obdivovalo hercovo „mistrovství“, když v jeho tváři vidělo smutek nad rakví nebo zamyšlený pohled nad polévkou.

Příběh, který náš mozek vytváří, však nezahrnuje jen nás jako hrdiny, ale i další postavy. Jsme obklopeni jinými lidmi a jedním z našich nejhlubších pudů je snaha pochopit, jak funguje jejich mysl. Je to jeden ze způsobů, jak se náš mozek snaží získat kontrolu nad prostředím.

Proč nás tak silně žene touha porozumět ostatním? Odpověď tkví v přežití. Náš druh přežil díky lidské spolupráci a s přechodem ke stálým sídlům se sociální dovednosti pro obchod a vyjednávání staly nesmírně cenným kapitálem. Touha porozumět druhým je u lidí všech věkových kategorií tak silná, že lidské pocity promítáme i do neživých objektů – třeba do „pomstychtivých“ dveří, které se po našem bouchnutí jakoby vrátí a praští nás.

Příběhy nám dávají příležitost tuhle touhu po porozumění cizí mysli naplnit. A existuje určitý typ postavy, který nás přitahuje obzvlášť silně – postava s nedostatky.

Náš mozek nás vnímá jako hrdiny vlastního příběhu, v němž jsme vždy morálně nadřazení. V důsledku toho často přehlížíme vlastní nedostatky. Když však prostřednictvím příběhu vstoupíme do mysli nedokonalé postavy, vzniká bezpečný prostor, v němž můžeme zkoumat i své vlastní chyby.

Mnoho našich nedostatků lze vystopovat k přesvědčením, která se upevnila v raném dětství a pomáhají vytvářet naši jedinečnou, zkreslenou představu o tom, jak svět funguje. Zásadní roli v tom hrají kulturní vlivy. Postava vyrůstající ve viktoriánské Anglii by byla vedena k hodnotám klidu a sebekázně, zatímco postava, která dospívala v době pionýrů na americkém Západě, by byla formována ideály osobní svobody a individuální ambice.

Jakmile se tato přesvědčení ustálí, strávíme velkou část dospělosti jejich obhajobou. Konfrontace s protichůdnými názory je pro nás natolik zneklidňující, že ji prožíváme téměř jako fyzický útok. V jedné studii neurovědkyně Sarah Gimbelové byly lidem předloženy důkazy, které byly v přímém rozporu s jejich hluboce zakořeněnými politickými postoji. Skeny ukázaly, že reakce jejich mozku byla podobná jako u člověka, který v divočině narazí na medvěda.

Svých nedokonalých systémů víry se držíme zuby nehty – a postavy v příbězích to dělají také. Rozdíl je v tom, že zatímco váš mozek vás zaslepuje vůči vlastním nedostatkům, aby vás vykreslil jako hrdinu, u ostatních to nedělá. Je proto mnohem snazší vidět „chybné“ přesvědčení u nich než u sebe.

Jedním ze způsobů, jak se nedostatky postavy projevují, je to, jak jí pomáhají nebo naopak brání v dosahování cílů. V románu Zbytky dne se setkáváme s konzervativním anglickým komorníkem Stevensem, který má nového, méně tradičního amerického zaměstnavatele. Stevensova oddanost emoční zdrženlivosti způsobí, že nejen promarní vztah se ženou, kterou miluje, ale dostane se i do konfliktu s novým pánem, což mu brání dosáhnout jeho cílů.

Daří se nám, když máme smysluplné a zvládnutelné cíle. Proto nás baví číst o postavách, které se snaží takových cílů dosáhnout. Analýza žebříčku bestsellerů deníku The New York Times ukázala, že romány, které se na seznam dostaly, obsahovaly slova orientovaná na cíle – jako „dělat“, „potřebovat“ a „chtít“ – zhruba dvakrát častěji než romány, které se na seznam nedostaly.

Stejně jako naše vlastní nedostatky mohou bránit dosažení našich cílů, nedostatky dobře vykreslené postavy nevyhnutelně komplikují její cestu. Volbou konkrétních slabin postavy tak autor zároveň nachází recept na podmanivý příběh. Podívejme se podrobněji na to, jak to funguje.