Varování

Od chvíle, kdy Donald Trump v roce 2015 vtrhl na politickou scénu během republikánských primárek, se mu nedaří dodržovat zavedená pravidla Washingtonu. Po těsném vítězství v prezidentských volbách v roce 2016 dohlížel na mimořádně bouřlivé období svého mandátu. Tato kniha, založená na výpovědi anonymního zasvěcence z Trumpovy administrativy, vykresluje temný obraz toho, nakolik se situace v exekutivní moci vymkla kontrole.

V centru tohoto chaosu stojí sám prezident Trump – odvážný a nepředvídatelný vůdce, který neustále posouvá hranice slušnosti a politické etikety. Kniha je plná skandálních příběhů, osobních i politických, a nabízí pohled zevnitř na administrativu tak nestabilní, že může otřást samotnými základy země.

V tomto shrnutí se dozvíte, co nám Cicero může říct o Trumpově charakteru, proč prezident obdivuje diktátory a jak lze tuto horskou dráhu v Bílém domě ukončit.

Je chladné prosincové ráno a Donald Trump tweetuje. Několika dotyky na telefonu oznamuje světu, že stahuje americké síly ze Sýrie. Tato zpráva je novinkou pro jeho miliony sledujících na Twitteru. Bohužel je to novinka i pro úředníky v Pentagonu.

Nečekané oznámení jde přímo proti pečlivým plánům, které připravila zpravodajská komunita. Většina úředníků je přesvědčena, že tento krok bude pro americké zájmy v regionu katastrofální. Jak poznamenává jeden z nejvyšších poradců: „Kvůli tomu budou lidi sakra umírat.“

Rozhodnutí je obzvlášť znepokojivé pro ministra obrany Jima Mattise. Bývalý generál námořní pěchoty je respektovaný veterán a střízlivý, disciplinovaný vůdce. Má pocit, že nemůže stát stranou tak krátkozraké politiky. Během jediného dne oznámí svou rezignaci.

V roce 2018 byla tato situace pro Trumpovu administrativu typická. Přestože byl Trump nekonvenčním kandidátem, do Bílého domu vstoupil s poměrně konvenčním týmem poradců a členů kabinetu. Tito političtí insideři, takzvaný „stabilní stát“ zkušených tvůrců politik, byli odhodláni udržet vládu alespoň v jakžtakž normálním chodu. Neustálý chaos způsobený Trumpovým nestabilním vedením je však postupně odrazoval.

Klíčové sdělení je následující: Navzdory veškeré snaze nedokážou zkušení úředníci zkrotit prezidentovy nejhorší impulsy. Volně propojená skupina úředníků, která tvoří tento „stabilní stát“, se nesnaží prezidenta podkopávat. Pouze se snaží udržet nezbytný řád a míru zdrženlivosti, bez nichž nelze zemi rozumně řídit. Trumpova impulzivnost a neschopnost soustředit se to však téměř znemožňují.

Problémem je už jen poskytnout prezidentovi standardní politický briefing. Úředníci obvykle předkládají hlavě státu podrobné zprávy o složitých otázkách. U Trumpa musejí asistenti své podklady zjednodušit na jediný klíčový bod nebo poutavý obrázek. Jinak je prezident ignoruje.

Když se Trump nějakým problémem přece jen zabývá, bývají jeho návrhy často nepraktické, nebo přímo nezákonné. V reakci na střelby ve školách navrhl ozbrojit učitele. V oblasti migrace zase přišel s nápadem zadržovat migranty na Guantánamu. Místo aby vládli, musejí jeho poradci neustále odrazovat prezidenta od podobných nerozumných nápadů.

Jak pragmatičtí úředníci odcházejí ve frustraci, zůstávají po nich zapálení stoupenci, jako je tvrdý odpůrce imigrace Stephen Miller. Nebezpečí spočívá v tom, že Miller a jemu podobní budou jen posilovat ty nejhorší stránky Trumpovy povahy.

Ale jaká vlastně Trumpova povaha je?

V roce 44 př. n. l. napsal římský státník Cicero dílo De officiis, filozofickou práci, v níž podrobně popsal čtyři ctnosti nezbytné pro velkého vůdce: moudrost, spravedlnost, odvahu a umírněnost. Někteří prezidenti v dějinách postrádali jednu či dvě z těchto ctností. Prezident Trump však neprojevuje ani jednu.

Klíčové sdělení zní: Donald Trump je pro roli prezidenta mimořádně nevhodný. Podívejme se na každou z těchto ctností a zhodnoťme, jak si v nich vede.

První je moudrost. Protože Trump před nástupem do úřadu nikdy nesloužil ve vládě, ví o jejím fungování jen velmi málo. Co je horší, neprojevuje žádnou touhu se učit. Přesto se často prohlašuje za odborníka v oblastech, o nichž nic neví. V roce 2015 například tvrdil, že ví „víc o ISIS než generálové“, což je samozřejmě nesmysl. Poradci a asistenti nemohou Trumpovu neznalost přehlížet. Za zavřenými dveřmi ho označují za „idiota“ s menšími znalostmi než „žák páté nebo šesté třídy“.

A co spravedlnost? I v této oblasti prezident selhává. Místo aby využíval svou pozici k zajištění spravedlivého uplatňování zákona, používá svou moc jako skutečný tyran. Rád se zapojuje do malicherných osobních sporů. Jako prezident se dostal do konfliktu s každým – od dánské premiérky až po fotbalovou hvězdu Megan Rapinoeovou.

Prezident neprojevuje ani odvahu. Je dobře známo, že se jako mladý muž vyhnul odvodu do armády s pochybným odůvodněním, že trpí „kostními ostruhami“, tedy stavem, který způsobuje bolest a ztuhlost kloubů. Nyní, jako prezident, se stejně vyhýbá těžkým politickým bitvám. Když se mu nepodařilo splnit slib zrušit Obamacare, obvinil všechny kolem sebe – jen ne sebe samotného. Neměl odvahu převzít odpovědnost.

A nakonec ctnost umírněnosti, pravděpodobně jeho nejvýraznější slabina. Trump rozhodně není vzorem zdrženlivosti a sebeovládání, jaké požadoval Cicero. Stačí si připomenout jeho chování vůči ženám. O svých ženských soupeřkách mluvil jako o „bimbos“ nebo „psech“. I jako prezident oslovuje ženské zaměstnankyně „miláčku“ nebo „zlatíčko“.

Tyto čtyři zásadní nedostatky byly zřetelně vidět po neofašistické demonstraci „Unite the Right“ v Charlottesville ve Virginii. Trump neodsoudil násilné pravicové extremisty. Místo toho je označil za „velmi slušné lidi“. A to je jen jeden příklad prezidentových selhání, která vedou k špatnému vládnutí. Podrobnější pohled na jeho prezidentství odhaluje mnohem víc.