Válka o laskavost

Představte si, že stojíte před volbou mezi šťavnatým cheeseburgerem a obyčejným salátem z kapusty. I když je jasné, že salát je mnohem zdravější, většina z nás sáhne po lákavém burgeru. Něco podobného se děje, když se rozhodujeme mezi empatií a apatií. Často je svůdnější odvrátit zrak od bolesti druhého člověka, než se snažit pomoci. Přiznejme si to – být laskavý je náročné.

Proč bychom tedy měli zvolit empatii? V té nejzákladnější rovině je to prostě dobrý pocit – empatie nám umožňuje čerpat pozitivní energii z okolí a pomáhá nám navazovat hlubší vztahy s ostatními. A možná ještě důležitější je, že nás inspiruje k tomu, abychom pomáhali lidem, kteří se na první pohled zdají být úplně jiní než my.

Naopak lidé s nižší mírou empatie mívají větší potíže navazovat přátelství a častěji trpí depresemi a osamělostí. Ať už máte pocit, že vám empatie chybí, nebo vás naopak tíží její nadbytek, v těchto úryvcích si najdete něco svého.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak může empatie čelit bílé nadřazenosti,
• proč jsou některé podoby empatie účinnější než jiné,
• a jak může Hemingway změnit život bývalého vězně.

„Cítím tvou bolest.“ Pro mnoho lidí tato věta vystihuje podstatu empatie. Ve skutečnosti je ale empatie mnohem složitější. Když se vcítíme do jiného člověka, můžeme na něj reagovat různými způsoby: můžeme rozpoznat jeho pocity, sdílet jeho emoce nebo si přát, aby se jeho situace zlepšila.

Rodíme se empatičtí, nebo je empatie něco, co se můžeme naučit?

Klíčová myšlenka je: Empatičtější se můžeme stát už jen tím, že uvěříme, že to jde.

Možná jste někdy slyšeli někoho říct: „Jednou podvodník, navždy podvodník.“ Taková prohlášení vycházejí z víry v psychologický fixismus – přesvědčení, že charakter člověka je neměnný. Má to ale jeden zásadní problém: věda to nepotvrzuje.

Navzdory podobným frázím se náš mozek neustále mění. Když se například učíte hrát na hudební nástroj, některé části mozku se zvětšují. Naopak dlouhodobá deprese nebo chronický stres mohou jiné oblasti zmenšovat.

Jaká je alternativa k fixismu? Říká se jí psychologický „mobilismus“ – přesvědčení, že se můžeme měnit. Tato teorie uznává, že genetika hraje roli při utváření některých našich vlastností. Neznamená to ale, že máme pro rysy jako inteligence nebo empatie pevně danou úroveň. Spíše máme určitý rozsah, v jehož rámci se můžeme během života pohybovat.

V průběhu života se tak posouváme na vyšší či nižší úroveň svého „empatického rozsahu“, a to už od dětství. Děti empatických rodičů bývají štědřejší, více se zajímají o cizí lidi a lépe rozumějí emocím druhých. Naopak děti, které zažívají vážný nedostatek laskavosti, vykazují empatické deficity podobné těm, které pozorujeme u psychopatů.

Výzkumy tedy podporují „mobilistický“ pohled – a mají ještě jednu velkou výhodu. Lidé, kteří věří, že se osobnost může měnit, jsou statisticky empatičtější než ti, kteří věří v neměnnost. A pouhá změna přesvědčení směrem k „mobilismu“ může okamžitě zvýšit vaši empatii.

V jedné studii předložil autor knihy spolu se dvěma kolegy skupině účastníků dva časopisecké články o empatii. Jeden byl napsán z fixistického pohledu, druhý z mobilistického. Ať už účastníci četli kterýkoli z nich, byli přesvědčeni, že jde o fakticky podložený text. Všichni se tak dočasně stali buď „novými fixisty“, nebo „novými mobilisty“.

Jaké to mělo důsledky pro empatii? Noví fixisté se dokázali vcítit do cizích lidí jen tehdy, pokud vypadali podobně jako oni sami. Noví mobilisté však projevovali empatii vůči všem.

Co z toho plyne? Pokud vás tato kapitola přesvědčila, abyste se přiklonili k „mobilismu“, je dost dobře možné, že už jste právě teď o něco empatičtější.

Jak velkou kontrolu si myslíte, že máte nad svými emocemi? Když vidíte fotografii nebo sledujete film, můžete si vybrat, zda se nadchnete nebo rozpláčete, nebo je vaše reakce automatická?

Může znít odvážně tvrdit, že své emocionální stavy můžeme ovlivňovat racionálním myšlením. Ale zamyslete se: co děláte těsně před sportovním zápasem nebo náročným tréninkem v posilovně? Často si pustíte co nejhlasitější a nejrychlejší hudbu, abyste se „nakopli“.

Klíčové poselství této kapitoly je: Silnější empatii si můžete vypěstovat drobnými posuny v perspektivě.

V jistém smyslu si neustále volíme, jak se chceme cítit, aby to co nejlépe odpovídalo konkrétní situaci. Jak tedy můžeme empatii volit vědomě a proaktivně?

Jedním silným nástrojem jsou tzv. nudges – malé podněty a změny v chování, které mohou vést k výraznějším změnám v budoucnu.

Na vrcholu epidemie AIDS, kdy bylo stigma kolem této nemoci obrovské a nemocní byli často obviňováni ze svého stavu, provedl psycholog Dan Batson fascinující experiment. Shromáždil skupinu studentů z University of Kansas a pustil jim nahrávku Julie, mladé ženy, u níž byla diagnostikována HIV. Studenti byli požádáni, aby Julii opravdu pozorně poslouchali a představili si, jak se po diagnóze cítí.

Po poslechu nahrávky cítili studenti k Julii výrazně větší empatii než předtím. To nebylo až tak překvapivé. Překvapivé však bylo, že se zvýšila i jejich empatie vůči dalším lidem žijícím s HIV nebo AIDS.

Podněty typu Batsonova experimentu skutečně fungují, jejich účinky na empatii však bývají dočasné. Co když chceme dosáhnout trvalejší změny?

Neurovědkyně Tania Singer a její tým nedávno nabídli možnou odpověď. Během dvou let prošlo 300 účastníků intenzivním tréninkovým programem, který zahrnoval metta meditaci, známou také jako meditaci laskavé laskavosti. Tato praxe se zaměřuje na zvyšování pocitu pohody a zmírňování utrpení – vlastního i cizího.

Každý den byli účastníci párováni a společně trénovali empatii. Výsledky byly ohromující. Na konci programu se zlepšila jejich schopnost udržet pozornost a lépe rozpoznávali konkrétní emoce jak u sebe, tak u ostatních. Chovali se štědřeji a cítili silnější potřebu pomáhat lidem v bolesti.

A to není vše – snímky mozku (MRI) ukázaly, že se zvětšily oblasti spojené s empatií. Jinými slovy, cílený trénink empatie může doslova přetvářet náš mozek.