V zemi spáleného slunce

Představte si zemi tak obrovskou, že cesta mezi dvěma velkými městy trvá dny místo hodin. Zemi, kde si skupina lidí může koupit půl milionu akrů půdy a provádět na ní tajné testy bomb, aniž by si toho kdokoli všiml. Takové místo skutečně existuje – jmenuje se Austrálie.

Není to ale jen její velikost, co bere dech. Od tropických deštných pralesů po vyprahlé pouště, od moderních velkoměst po legendární drsný outback – Austrálie je ohromně rozmanitá země plná života a historie.

To dobře ví Bill Bryson – angloamerický cestovatel a znalec podivuhodných a fascinujících stránek Austrálie. Ve své knize „Sluncem spálená země“ popisuje cesty napříč kontinentem od severu k jihu a od východu k západu. S typickou schopností vytahovat ty nejzajímavější drobnosti napsal brilantní cestopis plný pozoruhodných faktů, po jejichž přečtení možná začnete hledat letenky na další let do „Oz“.

V následujících kapitolách se dozvíte, proč se kapitán Cook zapsal do dějin jako objevitel Austrálie, jak zlatá horečka v 19. století změnila osud země a proč jeden z bývalých premiérů odmítl žít v hlavním městě.

Co o Austrálii doopravdy víte? Pokud nejste „odtamtud zespoda“, pravděpodobně ne moc. Je to obrovská země, která v celosvětovém povědomí zanechává překvapivě malou stopu. I ty nejpodivnější události se odtud jen zřídka dostanou do mezinárodních zpráv.

Vezměme si například seismickou aktivitu, která v roce 1993 zmátla odborníky. Otřesy byly zaznamenány v poušti Velké Viktorie. Zemětřesení bylo vyloučeno, takže zůstalo jen pár možností. Nemohlo jít o dopad meteoritu – nenašel se žádný kráter – a aktivita byla příliš silná na to, aby ji šlo přičíst těžební nehodě. Nakonec byly otřesy zařazeny mezi nevyřešené záhady.

O dva roky později, v roce 1995, se japonská sekta Aum Šinrikjó nechvalně proslavila útokem nervovým plynem v tokijském metru, při němž zahynulo 12 cestujících. Následné vyšetřování odhalilo, že skupina vlastní obrovský pozemek o rozloze 500 000 akrů nedaleko místa dřívější nevysvětlitelné seismické aktivity. Když úřady oblast prozkoumaly, našly vysoce sofistikovanou laboratoř a důkazy, že členové sekty těžili uran. Ještě znepokojivější bylo, že mezi nimi byli i známí jaderní inženýři. Zdá se, že jejich cílem bylo přivést svět k zániku – včetně tajných testů bomb v poušti.

Jak svět reagoval na tuto šokující zprávu? New York Times o ní přinesly jediný článek – v roce 1997, tedy čtyři roky po samotné události. To docela dobře vystihuje, jakým místem Austrálie je: země tak rozlehlá a tak mimo hlavní dění, že se v ní mohou roky konat tajné jaderné testy, aniž by si toho někdo všiml.

A podobně fascinujících příběhů se v Austrálii skrývají stovky – už jen kvůli nim stojí za to se o ni zajímat. Stejně výjimečná je i její příroda. Přibližně 80 procent veškeré fauny a flóry je endemické, tedy původní jen pro tento kontinent. A přestože jde o horké, ploché a často velmi nehostinné prostředí, žije tu ohromující množství organismů.

Rozlehlost země ale ztěžuje přesný odhad počtu druhů. Odhaduje se, že by mohlo existovat kolem 100 000 druhů hmyzu, skutečné číslo však může být klidně dvojnásobné. Zhruba třetinu všech druhů hmyzu vůbec neznáme; u pavouků se odhaduje, že dosud nepopsaných je až 80 procent.

První etapa Brysonova putování začala v Sydney na východním pobřeží Austrálie. Spolu s fotografem Trevorem Rayem Hartem nastoupil na transkontinentální vlak Indian Pacific do Perthu na samém západním okraji země. Tato epická železniční trasa měří 2 720 mil a vede třemi státy – Novým Jižním Walesem, Jižní Austrálií a Západní Austrálií.

Po dni cesty vystoupili oba odvážní cestovatelé v malém městečku Broken Hill v Novém Jižním Walesu. Tato osada, ležící hluboko ve vnitrozemí, byla ideálním výchozím bodem pro dvoudenní výlet do proslulé drsné australské divočiny. Cestou se zastavili v ještě odlehlejší vesnici White Cliffs.

Aby se tam dostali, jeli po prašných cestách nekonečnou krajinou. Všude sucho, červený písek, prach – a téměř nic dalšího. Bryson si tu poprvé naplno uvědomil, jak prázdná a odcizená může tahle země být. Nehostinnost prostředí se odrážela i v tom, jak málo živého potkali: tu a tam solný keř nebo spinifex – trnitá tráva – pár ještěrek a mrtví klokani. To bylo prakticky všechno.

White Cliffs, osada s pouhými osmdesáti obyvateli, leží v samém srdci tohoto kraje. Název odkazuje na několik sluncem vybělených kopců, do nichž si místní vyhloubili domy. To samo o sobě vypovídá o tom, jaké je tu vedro – doslova se musíte schovat pod kámen.

Dnes se toho ve White Cliffs příliš neděje. Osadu tvoří v podstatě jen hostinec, čerpací stanice, která zároveň slouží jako kavárna a obchod s potravinami, prádelna a obchod s opály. Právě ten připomíná někdejší zlaté časy. V době největšího rozkvětu tu žilo přes 4 500 lidí, město mělo vlastní nemocnici i noviny. Lidé sem přicházeli s nadějí, že zbohatnou těžbou opálů – typicky australských drahokamů. Ti, kdo nepracovali v dolech, se starali o ovčí farmy.

Osud White Cliffs se změnil v 90. letech 19. století, kdy oblast zasáhlo dlouhé a ničivé sucho. Město začalo upadat a obyvatelé odcházeli.

Bryson a Hart se nakonec vrátili na vlak a pokračovali přes Nullarbor Plain. Název může znít zvláštně, ale je velmi výstižný: „Nullarbor“ znamená latinsky „bez stromů“ – přesný popis této pusté krajiny. Červená půda se táhne stovky mil na všechny strany a jen občas ji naruší nějaký keř nebo balvan. Abychom si představili, jak obrovská tato rovina je, stačí si uvědomit, že jde o poušť zhruba čtyřikrát větší než Belgie.